Obojživelníci se na Vysočině vydali do tůní a rybníků

Tah obojživelníku na místa rozmnožování začal znovu po ochlazení a je o to intenzivnější, protože už se nemohou dočkat. Skokani, ropuchy, čolci a další druhy putují každý rok ze vzdálenosti i několika kilometrů do stále stejného rybníka, ve kterém se sami narodili. V případě, že jim jejich cestu překříží silnice, dochází k mnoha malým tragédiím pod koly projíždějících automobilů.

„Záleží hodně na ohleduplnosti řidičů, zda dají žábám šanci silnici překonat a dostat se do rybníka,“ říká ochránce přírody Pavel Koubek. V nocích, kdy je tah obojživelníku největší, stačí i jediné projíždějící auto na jinak nepoužívané cestě a zůstanou za ním desítky mrtvolek. Pavel Koubek uznává, že na hlavních silnicích se putujícím obojživelníkům vyhnout nelze a samozřejmě je důležitější bezpečnost lidí, ale právě na menších silnicích a asfaltových cestách s malým provozem, je možné se o to pokusit.
Míst, na kterých ochránci přírody stavějí zábrany, aby se obojživelníci na silnici nedostali, je na Vysočině pouze několik. Jedním z nich je Smrdov u Humpolce, kde zábrany stavějí od roku 2000 ochránci přírody ze sdružení Zelené srdce. „Jakmile teplota v noci neklesne pod čtyři stupně, začínáme lokalitu sledovat a s první putující žábou je čas postavit podél silnice zábranu na nejkritičtějším úseku,“ vysvětluje Pavel Koubek.
Putující obojživelníci nemohou zábranu překonat a padají do zakopaných kbelíků, ze kterých je po dobu dvou týdnů dvakrát za noc přenášejí dobrovolníci do rybníka. Za tuto dobu bylo v prvních letech přenášeli zhruba 1 200 ropuch obecných a dalších obojživelníků. V současné době je ale i na této lokalitě patrný pokles počtu obojživelníků zaviněný změnami životního prostředí a je přenášeno pouze asi čtyři stovky kusů. Když se první ropucha vydá na cestu z rybníka na pevnou zem, tak je nutné zábranu odstranit, aby ne bránila v návratu na suchozemská stanoviště. Ropuchy obecné se zdržují ve vodě pouze po krátkou dobu nakladení vajíček a po většinu roku žijí na souši.
A proč vlastně obojživelníky chránit? „Asi nikdo nemá rád pisklavé bzučení komárů a právě obojživelníci jsou přirozenými regulátory tohoto hmyzu a naopak obojživelníci jsou potravou pro mnoho dalších živočichů,“ vysvětluje Pavel Koubek.

Úvodní foto: archiv Pavla Koubka

Autor: Milan Pilař