Osobnost se zálibou v tradici i modernu

Absolvoval studia filosofie, francouzštiny a němčiny na Karlově universitě a roku 1929 nastoupil na gymnasium do Českého Těšína. Jako středoškolského profesora ho pak čekala ještě Kroměříž, Košice a Znojmo. Zde pobyl jen měsíc a po zabrání města Němci nastoupil už se svou manželkou na gymnasium do Třebíče, kde působil deset let.
Po únorovém puči se však stali manželé Černí pro město politicky nežádoucími osobami. Tři roky vyučují na gymnasiu v Moravských Budějovicích, posléze je manželka vyhozena a Rudolf Černý se ocitá, ač tehdy již coby uznávaný překladatel a kritik, na osmiletkách v Domamili a v Jaroměřicích, kde svou pedagogickou anabázi končí. Již jako mladý student navázal kontakty a později se stal přítelem Jana Zahradníčka, Aloyse Skoumala, Miloše Dvořáka či Jana Dokulila.

Za místo svých prázdninových srazů si zvolili mlýn na řece Jihlávce nedaleko Přibyslavic. Tam a v rodině učitele Bohumila Němce v Červené Lhotě se odehrávaly vzrušené diskuse kolem kultury a politiky. Jindy se sešli v Kobylí, kde byli na faře hosty P. Ondřeje Damborského. Když se pak Černého přátelé jeden po druhém odebrali na věčnost, jezdíval často a rád do Staré Říše, kde se v domě manželů- výtvarníků Otty a Marie Stritzkových cítil nevýslovně šťasten. Jako literát přispíval eseji a glosami do revue Tvar a Akord, později psal do Lidové demokracie. Z knih, které z francouzštiny a němčiny přeložil, je nejznámější v roce 1969 ve Vyšehradu vydaný Andresův Velký příběh bible. Černý se stal i úspěšným překladatelem Poeova Havrana, který spolu s dalšími patnácti vyšel v roce 1985 v Odeonu.
V roce 1977, dva roky před odchodem na věčnost, napsal prózu Nokturno v nářečí rodného kraje, kterým mluvili i jeho rodiče. Rudolf Černý v ní vypravuje příběh o loučení a smrti, námětově vycházející z místa jeho narození. Próza vyšla nejdříve několikrát v samizdatu a pak v roce 1991 se dočkala zásluhou Mojmíra Trávníčka i knižního vydání v Mladé frontě jakožto neprodejný vánoční tisk.
Bedřich Fučík charakterizoval Rudolfa Černého jako osobnost se zálibou v tradici i v modernu, člověka, jevícího se navenek přísně, ale přitom kdykoliv ochotného rozpoutat láskyplný humor. Rodiče mu dali do vínku smysl pro povinnost, víru v Boha a v pozitivní význam lidského života. A to bylo krédo, jemuž zůstal věrný až do konce svého života, který jej zastihl 11. prosince 1979.

Autor: Pavel Kryštof Novák