Předpremiéra filmu režiséra Jana Svatoše v Novém Městě na Moravě

Snímek vznikl v koprodukci Českou televizí a FAMO a byl zařazený Českým filmovým centrem a Institutem dokumentárních filmů (IDF) mezi 25 nejvýznamnějších dokumentárních projektů pro nadcházející sezónu. Svatošův snímek pojednává o fenoménu divočiny, ale netradičním způsobem. Film přijede do Nového Města představit sám režisér a kameramanka Romi Straková. Po skončení filmu bude následovat beseda s tvůrci.
Vstup na předpremiéru je volný, začátek je v 18.00 v podkroví Horácké galerie v Novém Městě na Moravě.

Trailer k filmu

Podle grafické úpravy můžeme název vašeho filmu „divoČINY“ číst dvojím způsobem. Proč jste zvolil tuto dvojznačnost?
Nejlépe to vystihuje podtitul filmu – staré divočiny nenávratně zmizely, nové činy je nyní vracejí zpět. Můj nový dokumentární film se zabývá otázkou divočiny spíše než z přírodovědného hlediska pohledem fenomenologie. Zabývá se tím, proč jsou někteří lidé ochotni zasvětit svůj život návratu zubrů nebo ochraně vlků a co pro nás divočina vlastně znamená.

Film se částečně natáčel i na Vysočině. Kde konkrétně se ve filmu objeví váš rodný kraj?
Film je originální tím, že propojuje místa od sebe velmi vzdálená a neklade důraz na jejich přímé geografické určení. V několika pasážích je tak Vysočina součástí mozaiky, jejímž výsledným vjemem je právě kinematografická podoba pojmu „divočina“.

Pokud bych měl být konkrétní ohledně lokalit, natáčeli jsme u Koníkova, Košíkova, u Tří Studní ale i Golčova Jeníkova. Přímé propojení se Žďárskými vrchy pak rozhodně představuje např. spolupráce s ředitelem místní CHKO Václavem Hlaváčem, který se dlouhodobě zajímá o problém prostupnosti krajiny pro velké savce.

Je Vysočina ještě divočinou?
Vysočina je dnes pochopitelně kulturní zemědělskou krajinou. Pro mě osobně v ní proces „zkulturnění“ však zdaleka nedosáhl takové úrovně jako na jižní Moravě, v Polabí nebo ve středních Čechách. Už jen z toho důvodu že její kolonizace začala později – všimněte si, že kupecké a obchodní stezky se jí spíše vyhýbaly. Do „horních hvozdů“ se sekery dřevorubců zkousávaly jen nerady. A pak jsou tu jedinečná „zdivočelá“ místa – prales na Žákově hoře nebo hrad Zubštejn. Když jsem jako malý šel na zříceninu hradu Aueršperk a poprvé slyšel vyprávění o zubrech, nechalo to ve mně hluboký dojem. Ten rozpor mezi minulostí a místem, které tato majestátná zvířata pamatovalo. I tento rozměr se pochopitelně promítl do filmového námětu. V každém tématu mého filmu je pro mne důležitá osobní vazba.

Jak vás napadlo film natočit?
Poprvé mně myšlenka natočit film o české vizi divočiny napadla při natáčení v severní Keni.

Uvědomil jsem si, že většině Čechů se pod pojmem „divočina“ vybaví spíše tropický deštný prales, africká savana a příroda. Kriticky také nazíráme na domorodé obyvatele, kteří ji někdy nezodpovědně ničí. Neměli bychom však zapomínat, že jsme to právě my – Evropané – kteří se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých zvířecích konkurentů – medvědů, vlků či zubrů. A když se k nám nyní vrací, máme rozporuplné pocity i zbytečné obavy.
Film vedle originálního tématu zaujme také netradiční vizuální formou a originální kamerou. Jako filmaři jsme pochopitelně řešili jak vizuálně uchopit zvířata, která v naší přírodě ještě nežijí v takovém počtu nebo dokonce vůbec. Zároveň jsme ani nechtěli vytvořit nudný přírodopisný film. Divočina v našem podání je kulturní fenomén. A vzhledem k tomu, že film je magie, mohli jsme si jako filmaři dovolit to, co ochranáři nemohou tak snadno – vypustit tato zvířata zpět do naší přírody. A metoda, kterou jsme zvolili nám to v přeneseném slova smyslu umožnila.

Film byl zařazen mezi 25 nejzajímavějších dokumentárních projektů pro následující sezonu. Co to znamená pro vás jako filmaře?
Festivalové ocenění nebo výběr filmu na prestižní fóra nebo přehlídky je vždy pochopitelně velkou radostí pro tvůrce, protože zároveň znamená, že filmová látka zaujala. Institut dokumentárního filmu spolu s Českým filmovým centrem letos divoČINY vybraly mezi 25 nejzajímavějších dokumentů připravovaných pro následující sezónu zhruba ze stovky přihlášených dokumentů. A to je určitě úspěch, který nás potěšil.

Jak náročné bylo natáčení?

Samotné natáčení trvalo přes rok. Po České republice a příhraničních oblastech jsme najezdili 7 000 km. Natáčeli jsme v Českém Švýcarsku, jižních Čechách, ale i Javorníkách či Beskydech. Na některá místa jsme se museli vracet i několikrát, abychom natočili to, co jsme chtěli.

Kdy bude mít film premiéru?
Oficiální veřejná kinopremiéra filmu divoČINY je naplánována až začátkem prosince v Praze. S Horáckou galerií jsme se ale domluvili na speciálním uvedení filmu v Novém Městě na Moravě ve výjimečné předpremiéře v sobotu 2. listopadu v 18.00. Lidé z Vysočiny tak budou moci náš film vidět o měsíc dříve. Televizní premiéra není ještě pevně naplánovaná, uvažuje se o prosinci.

Na čem pracujete nyní?
V současnosti dokončuji v České televizi další film, který se zabývá silným příběhem. A pochopitelně pracuji na dalších námětech. Nemohu témata zatím prozradit, mohu jen říci, že to rozhodně bude látka originální a dlouho zapomenutá. Projekt, který chystáme v Africe, jsme kvůli bezpečnostní situaci v zemi nyní museli odložit, ale rozhodně se k němu vrátíme.

Autor: Milan Pilař