Příběhy bezpráví na třebíčských školách

Učitelé na Katolickém gymnáziu v Třebíči zvolili dokument Ztracená duše národa – Ztráta tradice, který mapuje násilnou kolektivizaci a její dopady na sedláky. Jedním z aktérů dokumentu byl syn sedláka z Jaroměřic nad Rokytnou Bohumil Loucký. Ten se také účastnil následující debaty. „Nikomu jsem neublížil, a jenom proto, že na mě táta nechal napsat dvanáct hektarů, aby to mohli ukrást, poslali mě na tři roky do jáchymovských dolů. A tatínkovi dali v jeho šedesáti letech šest roků na Borech,“ vzpomíná na těžké chvíle Loucký.

Jak vzniklo natáčení dokumentu? Jak jste se k tomu dostal vy?
K natáčení dokumentů mě doporučila Konfederace politických vězňů. Olga Sommerová potom za mnou přijela do Znojma a v Jaroměřicích jsme byli natáčet. Dokument je daleko delší, než promítáme na školách. Je to speciálně upravené pro studenty, aby nebyl tak dlouhý a byl potom prostor pro jejich otázky.

Jak vzpomínáte na mládí a na Jaroměřice?
Jako kluk jsem měl dost volnosti. Do deseti let jsem neměl žádné velké povinnosti. Vzpomínám si, jak jsem musel připravovat dříví na topení a také nosit vodu tatínkovým sestrám. Mé dětství bylo stejné jako u ostatních hochů té doby – lezli jsme po stromech, chytali ryby. Jak jsem byl starší, šroub se pomalu utahoval. Během druhé světové války se nesměly konat žádné zábavy, ani muziky nebyly. Jen do kina jsme chodili, to byla naše jediná zábava.

Kdy vaší rodině zabavili komunisté dům?
Na podzim roku 1952. Pak nás zavřeli do kriminálu a matku chtěli vystěhovat. Ta ale utekla do Znojma. Jen díky statečnosti mé matky jsem se dostal do Znojma, jinak bych byl někde na Litoměřicku v pohraničí. Byl jsem dva měsíce ve vazbě, a pak jsem byl na šachtě jako havíř. Chytli mě, dali mi do ruky lampičku, zavřeli do bedny a fárej. Hned první šichtu mně dal důlník, my mu říkali štajgr, karbidku a poslal mě o patro níž. Tak jsem lezl a lezl. A když jsem byl asi v třetím podlaží, tak mi kápla voda na kahan. A byla tma. To jsem měl opravdu malou dušičku. Měl jsem lézt ještě asi šedesát metrů komínem. Zbývalo mi už jen asi třetí a čtvrté podlaží, a pak jsem už zahlédl světlo. Byla to velmi tvrdá zkouška hned na poprvé.

S jakými reakcemi se mezi mladými lidmi setkáváte?
Víte, je to těžké. Mladí lidé moc neví, jakou dobu jsme si prožili, a nedovedou si to přesně představit. Proto když mi to zdravotní stav dovolí a jsem pozván na nějakou besedu, tak přijdu.

Spolupráce: Anežka Klímová

Autor: Eva Fruhwirtová