Tomáš Majerník přiblížil kapelu Fuera Fondo

Vy jste na Rebel Šatlava festu už podruhé. Loňský rok byl festival obrovský nahoře na letišti, letos se přesunul do menšího a komornějšího prostředí. Jak bys tyto dva ročníky porovnal?
Mně se to líbí, že je to takové menší. Je tady taková rodinná atmosféra, máme to všichni rádi.

Jak vaše kapela vznikla?
Každý z nás hrál na nějaký hudební nástroj, trumpetista je můj bratr, nějak se dohodl s bubeníkem, já jsem se zase dohodl s baskytaristou a už takhle fungujeme šest let.

Často koncertujete na Top festu na Slovensku.
Ano, byli jsme tam už čtyřikrát. Nevím, proč tam jsme tak často, ale asi se líbíme organizátorům. Tam je to porovnání, Top fest je velký festival, ale máme rádi i tento festival.

Jak bys porovnal české a slovenské publikum
Tak nevím, jestli je v něčem jiné, ale české publikum, už se nám to stalo vícekrát, reaguje spontánněji. Slováci jsou takoví divočejší. Češi jsou kultivovanější, ale to se nám líbí. Je to dobře. Když jsme měli první koncert v Čechách, tak jsem si říkali: Co my budeme tam dělat? Takoví kluci nic moc. Ale Češi nás velmi dobře přijali a jsme rádi, že často hrajeme v Čechcách.

Jak často hrajete v Čechách?
Tak ročně deset koncertů, na festivaly jezdíme častěji než do klubů.

V kapele je vás hodně. Jak zvládáte texty, hubdu a celkově i školu a práci?
Ono se to tvoří všechno tak dohromady, právě to je na tom ten problém, protože to trvá velmi dlouho. Tak radši chodíme hrát s kapelou než do práce nebo do školy, to přiznávám. Myslím si, že je to v pohodě, vždycky to je o domluvě.

Jak vznikl název Fuera Fondo a co znamená?
Neznamená to nic, je to ze dvou španělských slov, která obě sama o sobě znamenají něco. Fuera znamená Vypadni, zmizni. A Boris to jednou vypustil. A potom nás napadla dát tam opak, jako dovnitř. A mysleli jsme si, jak to nebude originální. A potom jsme byly hrát v Praze, kde jsme hráli se španělskou kapelou. A oni se nás ptali, jestli jsme Španělové, že se jim zdálo, že vidí nějaké nesmylsné spojení. A když jsme se jich zeptali, co to znamená, a oni řekli, že absolutně nic.

Máš nějakou kuriozní vzpomínku s kapelou?
No, jejda. Zapomínání a tak. Já jsem na to specialista. Jednou jsem dvě stě kilometrů za Prahou přišel na to, že nemám tenisky. Potom se mi stalo, že jsem zapomněl jeden z dvou klavírů, ale to nebyla moje vina. Já jsem zvyklý na to, že si vždycky všechno dám na hromadu a potom se to dává do dodávky. Ale hráli jsme tam s jednou českou kapelou, která asi dva týdny potom hrála na Slovensku s námi, tak mi ho přivezli.

Jaké máte plány do budoucna?
Chtěli bychom natočit album a hodně koncertovat.

Autor: Michaela Poláková