-
Jan Mazanec
- Před 9 roky
- Aktuálně
V Humpolci si připomenou 105 let od narození želivského opata Tajovského
Odkaz osobnosti, která dalece přesahuje význam regionu, si chtějí připomenout humpolečtí lidovci spolu s místní Českou křesťanskou akademií a kanonií premonstrátů v Želivě. Ve středu 15. února v 17.00 v sále humpoleckého muzea na Dolním náměstí pořádají besedu k 105. výročí narození želivského opata Bohumila Víta Tajovského.
Besedu uvede současný želivský opat Jaroslav Jáchym Šimek a hosty budou vysočinští rodáci Aleš Palán a Jan Paulas, redaktoři Katolického týdeníku a autoři oceňované knihy rozhovorů s opatem Tajovským Člověk musí hořeti. Besedy by se měl zúčastnit také některý z dosud žijících přátel tohoto duchovního, který si prošel nejtěžšími věznicemi 50. let: Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi.
„Vít Tajovský byl tak trochu součástí mé rodiny. Během svého působení v Humpolci se stýkal s mým dědou, můj táta za ním jezdil do Želiva na exercicie, v rodině jsme uchovávali monstranci, kterou v tamním klášteře přeměněném v lágr vyrobili z plechovek internovaní kněží. Vít Tajovský byl monument, který zkrátka nešlo obejít,“ vysvětluje Aleš Palán.
„Během rozhovorů jsem se nezklamal v tom, že v opatu Vítovi najdu hlubokou laskavost, porozumění a zásadovost. Překvapila mě však jeho houževnatost. Když jsme s ním hovořili, umíral. Řada našich setkání ho vysloveně bolela. Přesto je nikdy nechtěl ukončit předčasně, knihu rozhovorů vnímal jako svědectví, které je třeba dokončit - a to, že zrovna umírá, muselo jít prostě stranou,“ dodává Palán.
Na knižní rozhovor oba publicisté posléze navázali sborníkem Bohumil Vít Tajovský ve vzpomínkách a dokumentech, do nějž přispěli mj. Jiří Reynek, Zdeněk Rotrekl nebo Jaroslav Med. „Chtěli jsme Víta Tajovského představit z jiného úhlu pohledu, i očima mediálně méně známých lidí, kteří ho denně potkávali a poznali ho jako obyčejného člověka,“ sdělil Jan Paulas.
Bohumil Vít Tajovský se narodil 3. března 1912 v Klanečné u Havlíčkova Brodu. Ve 22 letech vstoupil k premonstrátům a o tři roky později byl vysvěcen na kněze. V lednu 1948 se stal opatem želivského kláštera a už 24. února 1948 byl akčním výborem v Humpolci označen za „nepřítele lidu“. V monstrprocesu, kdy Státní bezpečnost do želivského kláštera nastrčila zbraně, byl odsouzen k 20 letům vězení. Po 11,5 letech byl propuštěn, ovšem nadále byl sledován StB a mohl pracovat jen jako topič, lesní dělník a archivář. Teprve v roce 1993 se s komunitou řeholníků mohl vrátit do želivského kláštera, který v době komunismu sloužil jako internační tábor pro duchovní a pak i jako protialkoholická léčebna. Ve svém domovském klášteře roku 1999 zemřel.
„Vít Tajovský byl tak trochu součástí mé rodiny. Během svého působení v Humpolci se stýkal s mým dědou, můj táta za ním jezdil do Želiva na exercicie, v rodině jsme uchovávali monstranci, kterou v tamním klášteře přeměněném v lágr vyrobili z plechovek internovaní kněží. Vít Tajovský byl monument, který zkrátka nešlo obejít,“ vysvětluje Aleš Palán.
„Během rozhovorů jsem se nezklamal v tom, že v opatu Vítovi najdu hlubokou laskavost, porozumění a zásadovost. Překvapila mě však jeho houževnatost. Když jsme s ním hovořili, umíral. Řada našich setkání ho vysloveně bolela. Přesto je nikdy nechtěl ukončit předčasně, knihu rozhovorů vnímal jako svědectví, které je třeba dokončit - a to, že zrovna umírá, muselo jít prostě stranou,“ dodává Palán.
Na knižní rozhovor oba publicisté posléze navázali sborníkem Bohumil Vít Tajovský ve vzpomínkách a dokumentech, do nějž přispěli mj. Jiří Reynek, Zdeněk Rotrekl nebo Jaroslav Med. „Chtěli jsme Víta Tajovského představit z jiného úhlu pohledu, i očima mediálně méně známých lidí, kteří ho denně potkávali a poznali ho jako obyčejného člověka,“ sdělil Jan Paulas.
Bohumil Vít Tajovský se narodil 3. března 1912 v Klanečné u Havlíčkova Brodu. Ve 22 letech vstoupil k premonstrátům a o tři roky později byl vysvěcen na kněze. V lednu 1948 se stal opatem želivského kláštera a už 24. února 1948 byl akčním výborem v Humpolci označen za „nepřítele lidu“. V monstrprocesu, kdy Státní bezpečnost do želivského kláštera nastrčila zbraně, byl odsouzen k 20 letům vězení. Po 11,5 letech byl propuštěn, ovšem nadále byl sledován StB a mohl pracovat jen jako topič, lesní dělník a archivář. Teprve v roce 1993 se s komunitou řeholníků mohl vrátit do želivského kláštera, který v době komunismu sloužil jako internační tábor pro duchovní a pak i jako protialkoholická léčebna. Ve svém domovském klášteře roku 1999 zemřel.
