V okolí Moravských Budějovic zní místo zvonů hrkání

V ten čas obcházejí menší či větší skupiny dětí vesnice a města, aby svými hrkačkami a klapačkami nahradily klekání. Tato tradice se udržuje v obcích kolem Moravských Budějovic až do dnešních dnů.
„I u nás se hrká, ani za totality to nebylo zakázáno, jen děcka chodila vesnicí až po škole.

Já jsem ovšem o to jako holka přišla, tehdy to byla výsada kluků,“ usmívá se maminka dvou chlapců Pavla Kyselová z Domamile. „A děcka mají i staré řehtačky. Já jsem tady s dvěma vnoučaty a ty mají hrkačky po svém tátovi,“ dodává Zdeňka Kabelková. Zatímco v Jakubově se už při obchůzce děti nemodlí, v Domamili se během cesty obcí dvakrát modlí. Zde ovšem se v posledních letech zapojila do hrkání také děvčata, takže počet dětí obcházejících vesnici je značný. Letos jich je šestatřicet. V Jakubově chodí hrkat pouze chlapci. Letos jich bylo dvacet. A dva z nich měli i hrkačky kotoučové. V obou vesnicích jsou vedeni kapitány, kteří zapisují účast na hrkání a na Bílou sobotu odpoledne se starají o spravedlivé rozdělení vajíček, sladkostí i peněz, které děti od občanů za provedenou službu dostanou.
„My máme v Domamili čtyři kapitány,“ říká jeden z nich Petr Jurka. „Ještě se o děcka se mnou starají Maruš, Lucka a Eva. My se při obchůzce rozdělíme na dvě skupiny, protože je nás hodně.“
A ještě jednu zvláštnost zde mají. Zatímco jinde se obchází ve čtvrtek večer, v pátek ráno, v poledne a večer a na Bílou sobotu ráno a v poledne, v Domamili obcházejí děti ještě jednou, a to na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne na památku ukřižování Ježíše Krista. Tehdy však chodí pouze třikrát kolem kostela.
„Lidi mají hrkání rádi a téměř všichni nás nějakým způsobem obdarují. Také my se na hrkání už dlouho dopředu těšíme. Rozhodně to neděláme z povinnosti. A to modlení, to k tomu patří. I nevěřící se s námi modlí,“ uzavřel sympatický kapitán Petr.

Úvodní foto: Hrkačky nové i starší čekají na svůj den...

Autor: Pavel Kryštof Novák