Host žurnalistické školy vydává thriller Ochlazení

0

Letní žurnalistická škola


Jedním z hostů dvanáctého ročníku Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského bude letos v srpnu Michael Žantovský, v současnosti vychází jeho nová kniha.

Spisovatel, překladatel a diplomat a také autor knihy Havel bude debatovat ve středu 17. srpna od 19.00 s polským bohemistou Aleksanderem Kaczorowským a slovenským žurnalistou Štefanem Hríbem o osobnosti Václava Havla, který byl před deseti lety hostem letní školy a letos by se dožil osmdesáti let.

/uws_images/firmy/083199/clanky/host-zurnalisticke-skoly-vydava-thriller-ochlazeni/000001_h.jpg

Michael Žantovský bude v létě hostem letní školy v Brodě, foto: Ondřej Němec

V nové knize Ochlazení se Michael Žantovský snaží odpovědět na otázky, co by se stalo, kdyby neshody mezi Evropskou unií a Ruskem přerostly v opravdovou studenou válku, co by se stalo, kdyby se české podniky ocitly bez energie a české domácnosti bez tepla a co by se stalo pak, kdyby opravdu začalo mrznout? Světový thriller vychází 17. března v rámci Velkého knižního čtvrtka. Vydává nakladatelství Prostor.
Veřejné uvedení knihy spojené s autogramiádou se koná ve čtvrtek 17. března od 15.30 v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze.
Michael Žantovský vydal poprvé román Ochlazení pod pseudonymem Daniel Wolf. „Když jsem psal v letech 2007–2008 tuto knihu, působil jsem jako velvyslanec v české zahraniční službě. Nechtěl jsem se ani omezovat v tom, co si myslím a píšu o situaci v některých zemích a o jejich vůdcích, ať už smyšlených či skutečných, ani přenášet odpovědnost za výplody mých úvah a mé fantazie na stát a vládu, kterým jsem sloužil. Jediným řešením kromě sešrotování rukopisu bylo vydat knihu pod pseudonymem,“ vysvětluje dnes autor, „Jméno jsem si s mírnou korekcí vypůjčil od Daniela Volfa, nadaného českého diplomata a mého spolupracovníka z našeho zastupitelského úřadu v Tel Avivu.“
Tématem Ochlazení je přerušení ruských dodávek plynu a ropy do Evropy. Po protivládních demonstracích v Bělorusku, při nichž tekla krev, se moci chopí opozice. Její vůdce prohlašuje, že do pěti let vstoupí Bělorusko do Evropské unie a do deseti let do NATO. Tuhle hrozbu si nenechá Rusko líbit a „kontrarevoluci“ vojensky v Bělorusku potlačí. NATO reaguje vysláním stíhaček do Pobaltí. Kreml z „technických důvodů“ uzavře plynovody a ropovody do Evropy. Hospodářství evropských států se hroutí, a když přijde tuhá zima, Evropané mrznou a nikdo neví, jak přimět Moskvu k otevření kohoutů…
Dva týdny po prvním vydání Ochlazení v prosinci 2008 došlo k vývoji, který Žantovský alias Wolf jasnozřivě předpovídal. Rusko zastavilo 1. ledna 2009 dodávky plynu na Ukrajinu, což vedlo k první globální krizi energetické bezpečnosti. K událostem, jež nápadně připomínají potlačení občanské nespokojenosti v románovém Minsku, došlo, i když naštěstí s odlišným výsledkem, před dvěma lety na Ukrajině. Vztah Evropy a Ruska nadále zůstává jedním z neuralgických bodů světové bezpečnosti. Stejně výrazné jsou i hodnotové rozdíly mezi evropskou liberální demokracií a „řízenou“ demokracií putinovského Ruska.
Hrdinou i vypravěčem Ochlazení je český vyzvědač Josef K., působící pod krytím kulturního atašé na českém velvyslanectví v Minsku, kde je posléze zatčen a eskortován za hranice. Paralela s Kafkovým románem Proměna je zřejmá. Agentova pouť pokračuje z Běloruska obloukem přes Čechy (Zámek), Ameriku a Izrael (Amerika) a končí v Rusku (Proces). Odkaz na dílo Franze Kafky má své opodstatnění. Svět kafkovských hrdinů není úplně odlišný: nejistota je součástí nejen jejich okolí, ale i jejich vnitřního ustrojení. V prostředí současných zpravodajců, bývalých operativců ministerstva vnitra a spolupracovníků KGB z doby normalizace či samotných agentů KGB si vypravěč nemůže být ničím jistý, je neustále v ohrožení života. Musí jednat rozhodně, odhadovat přesně situaci a pečlivě promýšlet každý další krok. Současně však žije v přízračném světě zrcadel, v němž nikdo nedůvěřuje nikomu, ba ani sobě samému, jak káže zásada zpravodajské práce. Zde Žantovský výtečně zúročil své znalosti světa špionáže. A proč se rozhodl román v doplněné verzi a pod vlastním jménem vydat nyní?
„Když jsem na podzim 2015 českou zahraniční službu po 23 letech opustil, získal jsem zpátky svoji nezávislost i jméno. Ačkoliv se historie v posledních sedmi letech nezastavila, skryté i zjevné hrozby a konflikty, které můj smyšlený příběh uvedly do pohybu, nejen nezmizely, ale projevují se čím dál častěji a s větší intenzitou. Odtud naděje, že tak jako jiné smyšlené příběhy pomůže i tento vrhnout paprsek světla na skutečné dění kolem nás,“ říká autor.
Příběh Ochlazení má dnes potenciál oslovit čtenáře ještě více než v době svého vzniku. Jeho nové vydání nelze nazvat doslovně „špionážním thrillerem z blízké budoucnosti“, jak uvádí podtitul knihy. Ochlazení je už dnes svým způsobem thrillerem z horké současnosti. Sám autor pak nové vydání tohoto románu mírně upravil a také doplnil osobně laděnou předmluvou.

Michael Žantovský: Ochlazení – špionážní thriller z blízké budoucnosti
Vydal Prostor v roce 2016
Na přebalu použita fotografie z archivu shutterstock/isifa
384 stran, MOC 347 Kč
Pod vlastním jménem autora vydání první www.eprostor.com.

Michael Žantovský (1949), překladatel, textař, novinář, diplomat a politik, vystudoval psychologii na Karlově univerzitě a McGill University v Montrealu a působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. Přeložil do češtiny více než padesát děl moderní anglo-americké prózy, poezie a dramatu. Přispíval do samizdatového tisku, od roku 1988 byl pražským dopisovatelem agentury Reuters. Napsal také knihu o životě a díle Woodyho Allena a psal písňové texty pro Pavla Bobka, Petra Nováka, Karla Zicha a řadu dalších rockových hudebníků. Je autorem životopisu zesnulého prezidenta Havel, který vyšel v češtině, angličtině a dalších jazycích v roce 2014. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a v prosinci 1989 se stal jeho tiskovým mluvčím. V lednu 1990 se stal tiskovým tajemníkem a mluvčím prezidenta Václava Havla. V letech 1996–2002 byl senátorem Parlamentu ČR. V letech 1997 a 2001–2002 byl předsedou Občanské demokratické aliance. Působil jako velvyslanec České republiky ve Spojeném království, v Izraeli a Spojených státech amerických. V současné době je ředitelem Knihovny Václava Havla.


Ukázka z knihy Ochlazení, str. 43


„Stýská se vám?“ Bezděčně přikývl, přestože té otázce dost dobře nerozuměl. Stýská po čem, po kom? Po Minsku, po práci, po X., po velvyslancově ženě, po Buddym, po Doře, po paní Junové, po mámě, po tátovi, po mládí? „Po kom?“
„Tak vůbec,“ odpověděl po pravdě. V té polozmrzlé zemi pod vládou monomanického kolchozníka, kde jaro znamenalo moře bahna, léto mraky komárů a zima bělošedou bezútěšnost, kde jenom podzim náhle explodoval v barvách listů bříz, olší a buků a kde lidé bojovali o holé živobytí jak zvířata, si stýskal pořád, po troše tepla, po záblesku barvy, po zlomku citu.
„Proč jste neměli děti?“ zeptala se dívka. Z obvyklých důvodů. Nejdřív neměli spěch, potom čas a nakonec chuť. Zkonzumovali svoje manželství alespoň rok před tím, než se objevil Juna, a to tak důkladně, že jim kromě papíru zbyl jenom vzájemný respekt, a nakonec ani ten ne. Někdy to měl chuť přičítat pádu komunismu, který je tak dlouho držel pohromadě na stejném místě, ve stejném bytě, ve stejném vzdoru. Najednou se všechno změnilo, otevřelo a promíchalo, až nezbylo nic. „Nevím. Nestihli jsme to.“
„Chtěl byste mít děti?“
„Ptáte se moc abstraktně,“ napomenul ji. „Kontext je všechno. Mít děti s kým, vychovávat kde, za jakých okolností, s jakou budoucností? Nic konkrétního nevidím, už jsem asi moc starý.“ Jenže věděl, že lže. V nekonečné severské noci, když přecházel sem a tam kolem knihovny, namátkou vytahoval knihy z regálů, nahlížel do nich a zase je vracel zpátky, někdy zatoužil otevřít dveře do vedlejšího pokojíku, urovnat pokrývky a pohladit ještě nezrazenou dětskou tvář. Ale v pokojíku měl jenom prázdné kufry a rotoped, na kterém si podobné myšlenky vyháněl s pomocí J. J. Calea z hlavy.
„Píšete ještě?“ dotkla se bolavého místa. Psal pořád, to ano. Za třicet let se propracoval z nadějného mladého básníka přes jednoho z méně známých samizdatových autorů až ke spisovateli telegramů, které četl jen velmi omezený okruh lidí a které zajímaly okruh ještě omezenější.
Psát. Těžko mohla vědět, jakou ránu otevřela. Vyrůstal v domě plném knih. Mluvilo se v něm jen o literatuře a o dětech, protože buď nebylo o čem jiném mluvit, anebo to bylo příliš nebezpečné. František Halas byl jeho sestře za kmotra a byl by šel za kmotra i jemu, až na to, že když se narodil, byl Halas už mrtvý, zemi vládli komunisté a rodiče ho nedali pokřtít. Karel Konrád mu říkal Buntíku v narážce na jeho vzpurnou povahu a vzpouru na lodi Bounty a Laco Novomeský ho choval na klíně. Marie Majerová si ho se sestrou půjčovala jako talisman, kdykoli měla chuť nechat se hostit pečínkami, bažanty a mísami dortů od kladenských proletářů, ale nikdy mu nedala nic k jídlu. Na pohřbu Vítězslava Nezvala ho chtěl za každou cenu chovat ministr Václav Kopecký, jenže páchl alkoholem a česnekem a K. se mu brzy vytrhl a prchl.
Psaní literatury či psaní o psaní, anebo alespoň mluvení o psaní a o psaní o psaní se u nich doma považovalo za jedinou smysluplnou, užitečnou a perspektivní činnost. Na životní úrovni rodiny se to moc neprojevovalo, rodiče se neustále hádali o peníze, a i když vždycky měli co jíst, nebyla to strava ani bohatá, ani pestrá, což platilo v padesátých letech pro většinu rodin. Zato se každý týden na jídelním stole objevila hromádka právě vydaných knih, vonících po knihtisku a knihařském klihu. Ten večer otec nekřičel ani nemlátil dveřmi a v rodině zavládl pokoj téměř vánoční. Každý se zmocnil části čerstvého úlovku a ukryl se s ní do vlastního koutku, aby pak mohli všichni společně rozebírat, kritizovat a zatracovat nešťastného autora a jeho dílo.
Psaní a život v literatuře byly nejvyšší formou bytí, něčím, nač každý aspiruje, ale co je dopřáno jen vyvoleným. Napsat knihu se považovalo za téměř samozřejmou povinnost, od níž jsou osvobozeni jen nešťastníci trpící nějakou formou mentální zaostalosti či dysgrafické poruchy.
Publikovat román znamenalo zanechat světu trvalou hodnotu, díky níž teprve nabýval život smyslu. Vydat výjimečnou sbírku básní se pak rovnalo výstupu na Olymp, dosažení nejvyššího cíle, jaký si může smrtelník klást. Podle těchto kritérií dospěl K. jen někam do první třetiny cesty, a tam beznadějně uvízl.
„Jen úředně,“ odpověděl. „Vždycky jsem psal absurditky, anebo jsem si to aspoň myslel. Ve skutečnosti je život tak absurdní, že na to prostě nemám.
V Bělorusku jsme se snažili pomoct deseti milionům lidí ke svobodě a slušnému životu, alespoň takovému, jaký máme my. Místo toho jsme jich pár stovek pomohli zabít a ti ostatní teď pochodují v ulicích a demonstrují proti imperialistickému vměšování Západu do běloruských záležitostí. Pavlušenka je mrtvý a teď v té zemi vládne člověk, který se pár měsíců tvářil jako demokrat, ale nakonec se projevil jako kágébácký Velkorus, šovinista a xenofob.“
„Ale za to my přece nemůžeme. Ti lidé demonstrovali spontánně, sami chtěli svobodu, sami chtěli naši pomoc. Věděli, co dělají.“
„Ne, nevěděli, protože aby člověk věděl, co dělá, musí mít správné informace, a oni správné informace neměli. Mysleli si, že Minsk je Praha, anebo alespoň Kyjev. Nevěděli, tak jako si to nikdo nepřipustí, že Minsk je prdel světa, která nejenže nestojí za krev jediného pomořanského granátníka, ale ani za rezoluci Rady bezpečnosti. Nevěděli, že Bělorusko je gubernie, dlouhá léta spravovaná neschopným a posedlým gubernátorem, ale tak jako tak gubernie, která nemá nárok. Který lidskoprávní idiot jim nakukal, že se můžou ucházet o členství v Unii nebo v NATO? Vstane někdo v Radě Evropy a řekne ,Máme na rukou krev?‘ Leda tak houby.“ „Zodpovědnost máme, v tom máte pravdu. Právě proto Unie i Spojené státy zavedly sankce, proto si Voroněnko bude muset dávat velký pozor, nebo na to doplatí.“
„Ještě mi budete muset říct jak. S devizovými rezervami, které mají, a s cenami ropy, jaké pořád ještě jsou, nás má na háku a ví to. Kdybychom Pavlušenkovi ty bastardy disidenty udávali, aby je moh snadněj zavírat do vězení, byli bysme pomohli jim i jemu a všem ostatním Bělorusům taky. Mohli být naživu, ožírat si hlavy vodkou nebo čuchat lepidlo a nadávat na poměry.“
„Záleží vám vůbec na něčem, anebo už jste úplný cynik?“ zeptala se ostře.
„Jestli být úplný cynik znamená neposílat lidi na smrt, tak jsem úplný cynik. Svoboda je nádherná věc, ale jenom když si ji můžete užít. Svoboda je na hovno, když je člověk mrtvý.“
„V listopadu jste nic takového vy ani vaši kamarádi neříkali. Kdyby byl tenkrát dal Vacek rozkaz, dopadlo by to možná stejně. A vy byste byli buď mrtví, anebo byste měli na rukou krev.“
„Možná. Jenže člověk se může rozhodovat jenom sám za sebe, nikdy za ty druhé. A kromě toho, my jsme měli o těch druhých docela přesnou představu. Byli to prostatičtí, zkorumpovaní, vychlastaní páprdové, kteří už nevěřili ničemu a neměli za co bojovat, kromě práva nakupovat chlast ve vládních obchodech. My jsme se neposrali strachy jenom proto, že jsme věděli, že oni se poserou dřív.“
Dívala se na něj dál, skoro nevěřícně, možná i trochu zklamaně.
„Četla jste moje telegramy? Asi četla, protože jinak byste tady nebyla a nekladla mi tyhle stupidní otázky. Takže víte, že jsem varoval, že to skončí masakrem. Ti hoši z Východu mají totiž pořád za co bojovat. Na Lenina už sice nevěří, ale na matičku Rus ano, a na zkaženost Západu a taky na všechnu tu ropu a plyn, co mají pod prdelí.“
„Mluví z vás zklamání,“ řekla. „Nevěřím vám.“
„Víte, záleží mi pořád na stejných věcech, vlastně na jediné. Aby mohl člověk ráno vstát, uvařit si kafe, podívat se do zrcadla a nepoblít se. Ale jak se člověk může podívat do zrcadla, když má na rukou krev?“

Autor: Denisa Novotná


Související

Komentáře

Máte názor? Komentujte článek...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Opište kontrolní kód
Vysíláme živě.cz