Brodský zápasník Švec: Sen o Londýně nevzdávám

Magnetická rezonance byla neúprosná: Švec bude mít ruku v sádře minimálně do 4. dubna. Zklamání je o to větší, že se brodský zápasník tento rok chce soustředit na jediný vrchol, a tím je olympiáda v Londýně. Pokud se na ní kvalifikuje, účastí v Londýně svou aktivní kariéru ukončí.
„Takový je sport,“ konstatuje věcně Švec. „Ten kluk mě jednoduše fauloval,“ vrací se k Bělehradu. „Mohl jsem si vybrat – buď na Evropu pojedu, nebo ne. Ale kdybych se měl rozhodnout opět, stejně bych jel,“ tvrdí.
Zraněním, které si bude posléze vyžadovat pečlivou rehabilitaci, si cestu na olympiádu pořádně zkomplikoval. Flintu do žita však házet nechce. „Pokud vše dobře půjde, mohl bych stihnout poslední kvalifikační závod 5. května ve Finsku. Nemá smysl předjímat, co bude, nebo nebude, rozhodně udělám všechno proto, abych se v případě potřeby zodpovědně připravil,“ slibuje.
Švec nepopírá, že z tréninkového rytmu teď trochu vypadne. „Dohnat se to nedá, ale i v této fázi mohu trénovat alespoň to, co jde, tedy nohy, záda, břicho,“ vysvětluje. Přiznává, že na psychice to člověku nepřidá. „Nesmím si to připouštět, nechat se tím ovlivnit. Chci se soustředit pouze na svůj cíl,“ říká pevně.

Peking ho stále straší
Marek Švec vyrůstal v Havlíčkově Brodě. Právě tu se dostal k zápasení. „Bylo mi asi šest let, když mě táta přivedl na Memoriál Fleischmana,“ vzpomíná. Do oddílu ho nevzali hned, prý byl příliš malý. O rok později to už vyšlo. Letos v září tomu bude přesně 33 let. „Bylo to nejhezčí období mého života. Sice jsem nevěděl, co jsou to prázdniny, ale stálo to zato!“ usmívá se.
Tehdy ho určitě ani ve snu nenapadlo, že se jednou zúčastní olympijských her. Vzpomínky na ty poslední v Pekingu jsou ještě pořád živé. „Stále to mám v hlavě,“ přiznává. „Medaile byla nadosah. Je to jedna z věcí, které člověka straší i ve spánku,“ směje se. Jedním dechem dodává, že i proto pokračuje dál. „Je to můj nesplněný sen.“
Velkou šanci získat místenku do Londýna měl už vloni na Mistrovství světa v Turecku. Sám říká, že mohl mít klid a bez stresu se připravovat na vrchol letošní sezony. Žádný český zápasník si však postup na olympiádu na světovém šampionátu nevybojoval. „Je to otázka daného momentu, jak se člověk cítí v ten den, jak mu sedne soupeř. Pokud mluvíme v mém případě o přípravě, není to o zlepšování jednotlivých částí, spíš se zaměřuji na celek. Zčásti je to i o tom umět natrénované prodat,“ popisuje.
Sám Švec si dobře uvědomuje, že určitou roli bude u něho sehrávat i věk. Jako devětatřicetiletý se na turnajích často potkává se soupeři i o dvacet let mladšími. „Když se na ty kluky dívám, jsou daleko dravější, hladovější po úspěchu. To ale neznamená, že já netoužím vítězit taky. Jejich mládí se snažím vykompenzovat mými zkušenostmi,“ připomíná.
I když ještě pořád aktivně zápasí, stojí nohama pevně na zemi. „Uvědomuju si, že extrémně přetahuji. Většina zápasníků končí svoji kariéru kolem dvaatřiceti let. Na zápasy veteránů se ale přesto nechystám,“ kroutí hlavou.
Brodský rodák má už jasno i v tom, co bude dělat, až zápasení pověsí na hřebík: „Plynule budu pokračovat jako trenér v místě svého působiště, v Praze, u rezortního centra sportu ministerstva vnitra. A asi před rokem jsem si pronajal malou benzinovou pumpu v Havlíčkově Brodě.“

Natankovat auto vám může i olympionik
Čerpací stanice mezi Brodem a místní částí Perknov neměla v minulosti právě nejlepší pověst kvůli nekvalitním pohonným hmotám. I s tímto se momentálně sportovec s bohatou kariérou pere. Zatím víceméně úspěšně. „Zákazníci se už začali vracet, protože zjistili, že nabízíme nejenom kvalitní benzin a naftu, ale také doplňkové zboží od renomovaných firem a jakousi formu přidané hodnoty – auto zákazníkovi natankujeme. Samozřejmě já taky, i když na pumpě se objevuji pouze o víkendech,“ říká. Benzinová stanice je takový malý rodinný podnik: pracuje tam Markova maminka, otec i bratr.
Švecovi zápasnická kariéra hodně dala, ale také mu i něco vzala – možnost žít obyčejný rodinný život. „Partnerku, která by byla schopná snášet mé neustálé cesty do zahraničí, to, že nejsem pořád doma, jsem bohužel nenašel,“ přiznává.
Zápasení je sport náročný nejenom na čas, ale také na fyzičku. V průběhu své kariéry musel brodský zápasník občas řešit i zranění. Vážnější se mu však vyhýbala.
„Pamatuju si například na juniorské mistrovství republiky, které se konalo v Teplicích. Hned v prvním kole jsem porazil svého největšího soupeře a bylo jasné, že mě už nikdo nemůže ohrozit,“ vypráví. „Věřil jsem, že si dojdu pro svůj první československý titul. V myšlenkách jsem byl úplně jinde, vypadl z koncentrace a dalšího soupeře podcenil. Strčil jsem ruku pod něj tak nešťastně, že jsem si zlomil zápěstí. Titul mi samozřejmě unikl,“ směje se. V dalších letech se potýkal například s vyhřezlou plotýnkou nebo čtyřikrát operovaným kolenem. To je ale podle jeho názoru spíše chronická záležitost, dlouhodobá zátěž a opotřebování.
O zápasení dokáže Marek Švec vyprávět bez přestání. Pokud však řeč přijde na volný čas, najednou zmlkne. „To jste mě teda dostala. Co dělám ve volném čase? Vůbec nevím, co vám mám na to odpovědět,“ krčí rameny. „Rád třeba fotím nebo brouzdám po netu. Kdybych měl čas a peníze, cestoval bych, ale trochu jinak, než tomu bylo doteď. Chtěl bych vidět památky, města, ne jenom letiště, hotel a halu,“ říká. Tím nejlepším relaxem je pro něj vířivá vana. „Nechat se po těžkém tréninku aspoň půlhodiny probublávat a pak si dát dobrou masáž, to je ten nejlepší odpočinek,“ dodává.

Autor: Erika Nováková