Devadesát let od narození básníka Josefa Suchého

Vesnička v údolí říčky Chvojnice, obklopená lesy, s kaplí, starobylým kamenným mostkem, nádherně udržovaným křížem v blízkosti velkého gruntu Suchých – to je Lesní Jakubov. Ono sepětí rodného statku s přírodou bezpochyby chlapce z obecné školy v Rapoticích, studenta na klasickém gymnáziu v Brně a vysokoškoláka z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity,

kde v letech 1945-1949 vystudoval češtinu a filozofii, výrazně ovlivnilo. Proto se do této krajiny, do svého, jak píše, „rodného hnízda“, rád celý život vracel.
Josef Suchý nastoupil v roce 1949 na Státní dopravní školu do Valtic jako učitel, byl ale brzy zatčen a odsouzen za protistátní činnost na tři roky do vězení za údajnou pomoc při ilegálním přechodu hranice. Jeho první sbírka básní Žernov, kterou mu vydal pražský Vyšehrad, putovala do stoupy.
Třináct let – až do roku 1968 – pracoval Josef Suchý jako soustružník v ZKL v Brně–Líšni. Až s nástupem pražského jara se ocitá v brněnském nakladatelství Blok a působí zde jako redaktor až do odchodu na penzi v roce 1983.
Už v době studia tíhnul Josef Suchý jako pevně věřící člověk ke skupině katolicky orientovaných básníků, která se vytvořila kolem Velikonočního almanachu. Zaujalo ho především dílo Jana Zahradníčka a Jakuba Demla, o němž napsal svou diplomovou práci Krajina v díle Jakuba Demla. Oba básníci, stejně jako Jan Čep a Jan Skácel patřili k jeho přátelům i vzorům.
V jeho rodném Lesním Jakubově dodnes žijí lidé se srdcem na dlani – mimo jiné i příbuzní Josefa Suchého – třiaosmdesátiletá Silvina Jelínková nebo jeho synovec Jiří Suchý. Ten bydlí tam, kde se básník narodil. I když dům je po úpravách značně přestavěn, rodná chaloupka básníkova se zachovala, stejně jako kamenný dvůr a dřevěný altánek, v němž Suchý nejen odpočíval, ale také velmi rád tvořil ony rodný kraj oslavující básně i lyrické prózy.
„Rodiče i Pepíkův strýc farář, který působil v Ořechově, jsou pohřbeni ve Vysokých Popovicích, tady ani v Rapoticích není hřbitov,“ vypráví Silvina Jelínková. „Pepík se sem každý rok i s manželkou Eliškou, která pocházela ze Zbraslavi, vracel. Pamatuji si, jak jezdíval s naším tátou s koňmi do Tasova za Demlem. A když se zlobíval na kluky, tak jim říkal barabové. Ty jeden barabo, jako bych ho ještě teď slyšela. Já si Pepíka pamatuju od dětských let, moje sestra měla za manžela jeho bratra.“
Mimo básnických sbírek (Okov, Ve znamení vah, Jasmínová hvězda) měly u čtenářů značný ohlas i Suchého lyrické prózy (Dům u jitřního proutí), v nichž se námětově vracel do krajiny rodné Vysočiny. Překládal také poezii německou, rakouskou a lužickosrbskou. Lid této slovanské enklávy, jeho zvyky a umění obzvláště miloval a do Lužice se celý život vracel.
„Oba moji rodiče byli silné, krásné osobnosti, navzájem se vzácně doplňovali a tvořili harmonický pár. A čeho si na tatínkovi nejvíc vážím? Přes těžkosti života nikdy nezatrpkl, nikdy si nestěžoval. Byl nesmírně pracovitý, bez psaní by, jak sám říkal, nemohl být a po večerech a spíše nocích vytvořil obdivuhodné dílo. Byl pro nás vždy milující, láskyplný. Víru v Boha žil osobním příkladem. Naplnil po okraj svůj životní příběh,“ říká o Josefu Suchém jeho dcera Ivana Srbková.
„Literárními historiky a kritiky bývá otec označován za básníka domova a smíru, venkovana tělem i duší, člověka, který rozdával světlo, autora básní hlubokého křesťansko-humanistického étosu, poezie tiché tonality, opravdovosti a čistoty.
Krásy Vysočiny mu byly stálým zdrojem obraznosti a vymezovaly konkrétní prostor veršů, v nichž se obracel k základním životním hodnotám, které nalézal v přírodě, ukotvení v rodném selském prostředí, mezi blízkými lidmi, uprostřed všednodennosti,“ hodnotí tatínka jeho dcera, pracovnice Slovanské knihovny v pražském Klementinu. „K širšímu domovu vedlo téměř bezpočet cestiček, pěšin a cest z mého rodného hnízda Lesního Jakubova. Celý tento kout země kolem dokola při rapotických tratích má pro mě nenahraditelné kouzlo. Jsou tu porůznu roztroušeny ostrovy a ostrůvky blaženosti a krásy, jaká snad přísluší jedině ztracenému ráji,“ těmito slovy se vyznal Josef Suchý z lásky ke svému rodnému kraji.

Úvodní foto: Josef Suchý na Svatém Kopečku na pohřbu O. F. Bablera

Autor: Pavel Kryštof Novák