Mám hrozně moc plánů, říká Tomáš Klus

Proč jste si ve svém turné, nazvané Tkanička, vybral zrovna koncertování ve Světlé nad Sázavou? Jej, to není úplně otázka na mě, neboť jsem v rukou mé vehementní a úžasné managerky Báry Falgeové. Ale protože na podzim pojedeme s Janou Kirschner velké turné po velkých městech, tak jsme si říkali, že když chceme pokračovat v Tkaničce, pojďme udělat města menší. Ovšem ne menší duchem. (smích)

Jak se z nadějného sportovce stane úspěšný písničkář a herec?
Úspěšný herec a písničkář? Jéé, tak to děkuji. Ta cesta, ačkoli se nezdá, je svým způsobem přirozená. Hlavně z toho důvodu, že tyto cesty jsou velmi podobné. Ať cesty vrcholového sportovce, tak člověka, který se v širokém smyslu slova zabývá uměním. Podobnost je tam nesporná především v tom, že je obojí hodně založené na štěstí a na přízni hvězd a kdoví čeho všeho. Sport mě k mojí „kariéře“ k mnohému připravil, protože jsem teď o dost odolnější a připravený na to, že se nemusí vždycky všechno povést, ačkoli je příprava velmi poctivá. A hlavně mě sport naučil, že prohra leckdy člověka posune mnohem dál než vítězství. Takže já nějakou velkou změnu neregistruji. Zejména v tom ohledu, že bych změnil své smýšlení o světě nebo tak podobně. Sportu bylo dost a teď chci zkusit něco nového.

A co tedy plánujete do budoucna?
Já mám hrozně moc plánů. Na to by nestačil ani nový diktafon. Takže začínám doufat v reinkarnaci, protože mých plánů je tolik, že alespoň jeden nebo dva životy by byly fajn. Chci například přečíst spoustu knih.

Jo? A co třeba teď čtete?
Zrovna nyní čtu Alexandrijský kvartet od Lawrence Durella a vřele doporučuji. Je to tedy trošku grafomanské dílo, neboť to má asi tisíc stran. Ale je tam tak nádherný jazyk a to já mám rád. Mám moc rád knihy. Můj sen je mít starý dům, dvě kozy a knihovnu.

Musím říct, že Vy máte takové moc pěkné specifické texty…
Děkuju.

…a četla jsem i Vaše články na webových stránkách. Chtěla jsem se proto zeptat, jak vznikají texty Vašich písniček. Máte-li to například tak, že pokaždé, když prožijete nějaký ojedinělý okamžik, který se Vám vryje na mysl a potom už jde skládání samo.
Buď je to přesně tak. Něco prožiju a na základě toho ten prožitek zaznamenám nejprve do deníčku, který si píšu a pak si říkám: Hele, tohle je pocit, který je sdělitelný a který je přenosný do písně. Anebo je to právě na základě nějaké knihy. Přečtu si jakýsi příběh, část či odstaveček něčeho a říkám si, že tato myšlenka je krásná a stojí nad zastavením se nad ní. Nechám se tedy hodně inspirovat příběhy z knih, protože tak bohatou fantazii a tak košatý jazyk nemám.

Četl jste knížku Citadela? To je moc krásná knížka a má krásný jazyk, ta by se Vám mohla líbit.
Jo? Já upřímně Saint-Exupéryho moc nemusím. Ale on má podobný styl jako Richard Brautigan, což je takový naivista a hlavně hipík, který se nakonec upil, protože hippies nedopadlo úplně nejlíp. Já jsem Citadelu nečetl, ale myslím si, že jejich styl je dost podobný. Brautigan je skvělý, doporučuju. Ať už V melounovém cukru nebo Potrat. On název knížky zní sice hrozně, ale jsou v ní nádherné věci.

Vaše poslední deska se jmenuje Hlavní uzávěr splínu. A u Vás je symbolika v textech písniček celkem příznačná. Má tedy i „Hlavní uzávěr splínu“ určité specifikum?
Hlavní uzávěr splínu je pojmenování čehosi, co jakoby sám nevím, co ve skutečnosti znamená. Jenom vím, že obě mé desky, jak Cesta do záhu(d)by tak Hlavní uzávěr splínu, je určitým shrnutím mého života v období XY let. Konkrétně je to tak, že Cesta do záhu(d)by je mých 17 až 20 let a Hlavní uzávěr splínu je 20 až 23 let. A navíc Hlavní uzávěr splínu ještě nebyl ani tak úplným názvem. My jsme tento název s kamarády používali k různým přirovnáním. Když jsme šli třeba zapíjet nějaký žal, tak jsme řekli, že jdeme uzavřít svůj uzávěr splínu. A na počest toho, že jsem prožil s těmito kamarády spoustu krásných chvil a okamžiků, jsem tomu dal tento název.

Jste studentem čtvrtého ročníku herectví na DAMU a ve svém repertoáru máte i jednu písničku s názvem DA.Muklův meč. Proto bych se ráda zeptala, co Vám studium na DAMU dalo a co naopak vzalo?
Tak celkově moje přijetí na tuto školu bylo pro mě i pro mé okolí velmi překvapivé. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, co od DAMU můžu čekat, protože jsem o tom v zásadě nikdy moc nepřemýšlel. Chtěl jsem tam jít proto, že by to mohlo být fajn. A nutno říct, že jsem velmi rád, že jsem takto učinil, protože DAMU a celkově svět divadla jako takový je světem sám pro sebe. Divadlo se mi tak stalo obrovskou inspirací. Jak mezilidské vztahy, které jsou úplně na jiné úrovni než v normálním světě. Tak i setkávání se s velkými dramatiky a celkově s lidmi, kteří jsou tím světem svým způsobem načichlí až posedlí. Tato škola je koncentrací podivínů a mě dost podobných lidí. Takže si myslím, že vstup na tuto školu byl jeden z osudových bodů v mém životě.

Je na české hudební scéně nějaký interpret či skupina, se kterými byste si rád zazpíval a zahrál?
Tomáš: Tak těch lidí je určitě hodně. Já jsem hrozně rád, že mám tu šanci a to štěstí zpívat s Jiřím Kučerovským, který nejenom že hraje výborně na kytaru, ale…

Jirka: Je to i nádherná lidská bytost. (smích)

Tomáš: Ano, především je to nádherná lidská bytost, což myslím vystihuje úplně všechno. Já jsem si splnil už jeden sen tím, že jsem se seznámil a že jsem si zazpíval s Anetou Langerovou. To bylo pro mě a doposud je velké setkání a velké přátelství. Myslím si, že je přínosné, protože Aneta je člověk blízký mému smýšlení a lehce naivním viděním světa. Jinak já nechci jmenovat, protože vždycky když někoho jmenuju, tak jsem k němu pak přirovnáván a to je dvousečná zbraň.

Vás právě hodně lidí přirovnává k Nohavicovi a k jeho stylu. Jaký to má pro Vás význam?
Tak já jsem vyrostl na písních pana Nohavici a je to jedna z mých největších ikon, protože on je nejenom ostravským bardem, ale pro mě je především obrovským patronem češtiny. Já, protože si češtiny vážím a protože se snažím o ní dozvídat co nejvíce věcí, tak k němu vzhlížím. On češtinu uchovává tak, jak je krásná. A jestli jsem k němu přirovnáván, tak mě to trošku svazuje v ohledu, že on je Nohavica a já jsem Klus a chci být Klus. Ale vždycky, když se s ním uvidím, tak vím, že se mi budou třást kolena, protože on je pro mě veliký a nikdy bych si netroufl říct, že já budu nový Nohavica. To je pro mě naprosto nemyslitelné a mrzí mě, že občas o mě někdo pronese: „Tohle je nový Nohavica.“ Ne, já jsem nový, ale Klus. (smích)

Míváš před koncertem ještě trému?
Vždycky. Opadne to tak po třetí čtvrté písni, když zjistím, jaké publikum přišlo a třikrát klepu na dřevěný stůl, vždycky to ze mě spadne tím dobrým směrem a publikum pochopí a začne tolerovat to, že trému mám a pomůže mi.

Autor: Šárka Nevoralová