Tučková: O odsunu Němců bychom měli hovořit otevřeně

Věnujete se především českým dějinám a umění druhé poloviny 20. století. Co vás na tom nejvíce zajímá?
Přišla jsem k tomu díky historii místa, kde bydlím. A chtěla jsem si zmapovat, kam jsem se přistěhovala. V podstatě ta nejzajímavější událost, která se tam stala, je to, že v domě kde žiji, bydleli Němci a po válce byli vystěhovaní. Poté tam přišly české rodiny. Na stejných místech se v pozdější době začala stavět sídliště a rodiny odcházely. Dnes je to místo, kde žijí Romové. Je to zdevastovaná část Brna, takové Brněnské Sudety. Ta otázka, proč se mění lidé na místech, která by mohla být krásná, mě zajímá nejvíc.V podstatě se táhne celým dvacátým stoletím.

Myslíte si, že je tedy třeba, aby se lidé co nejvíce dozvěděli o tomto tématu, mám na mysli odsun Němců po druhé světové válce?
Lidé nemusejí být úplně zaujati touhle otázkou. Mě bývá často vyčítáno, že se snažím nadsazovat německou problematiku nad to, co prožili právě Češi pod nacistickou okupací. Myslím, že by o tom lidé měli především vědět, nijak to nepopírat, nebo naopak vyvyšovat. Rozhodně by to však mělo být téma, o kterém může každý hovořit otevřeně.

Navštěvujete se svým autorským čtením například školy, jak studenti na toto téma reagují?
Podobné téma moc pro školy není, protože právě na středních školách se to nestihne vyučovat. Čtyři roky jsou krátká doba, navíc je to tak malá kapitola dějin, že ji třeba pedagogové smetou jednou větou. Aby se tomu věnovala hodina přednášky, tak to se nedělá. Ale na univerzitách pořádají moje čtení studenti kateder historie a tam už je potom debata otevřenější. Takže spíše vysoké školy, ale samozřejmě si mě nejvíc zvaly kluby milovníků literatury, kavárny, nakladatelství a knihkupectví. Po literární lince to jde víc než po té historické.

Vy jste zorganizovala spolu s historikem Davidem Kovaříkem připomínkový jedenadvacetikilometrový pochod z Brna do Pohořelic. Tedy po stejné trase jako šli odsunutí brněnští Němci.Vzali jste si dokonce dobové oblečení. V čem vám pochod pomohl?
V tom, že jsem se dokázala více vžít do tehdejší situace a představit si skutečnost. Měla jsem pocit, že potom dané problematice víc rozumím, že víc cítím s těmi lidmi. A taky mě to strašně motivovalo k tomu, abych tu práci na knize urychlila, protože všechna setkání s pamětníky, kteří tam projevovali svoje emoce, mě zkrátka nastartovala tak, že ta práce byla rychlejší. Je pravda, že tomu předcházel rok rešerší, než jsem tuhle akci udělala, takže byla vlastně hodně motivační.

Autor: Kristýna Čermáková