Volejbal a rodina jde skloubit těžko, říká Petr Dostál

Petr Dostál (vlevo) v akci, jako trenér druholigových mužů Havlíčkova Broda (sezóna 2009/2010)

Tvoje hráčská kariéra je spojena s Havlíčkovým Brodem, za tvého působení se zde hrála první liga. Jak vzpomínáš na tuto sezonu?
Já do první ligy jako hráč téměř vůbec nezasáhl, v té době jsem už trénoval juniory, a protože trénovali odděleně od mužů, zabíralo mi to podstatnou část týdne. Navíc jsem pomáhal u mužů jako asistent (nehrající, občas trénující) trenéra. Ale vzpomínám na to moc rád, první liga byla pro Vysočinu něco nového, neokoukaného. I když jsme celou sezonu prohrávali, tak na nás pořád chodilo hodně diváků a to je vždycky příjemné. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme hráli proti týmům, které v současnosti hrají extraligu, jako jsou Havířov nebo Odolena Voda, což se nám už nemusí nikdy povést, a proto mám vzpomínky hlavně dobré.

Trénoval jsi úspěšný tým juniorů ročníky 89/90. Během dvou let se dostali z krajského přeboru skoro do extraligy. Kolik z nich se dostalo do týmu mužů, který teď trénuješ?
Hodně zvláštní doba, zpočátku to vypadalo, že ani žádné družstvo tohoto ročníku nevznikne a nakonec velmi slušný výsledek v podobě postupu ze základní skupiny první ligy do bojů o extraligu. Vzpomínám na to hrozně rád, první sezóna v roli hlavního trenéra se nezapomíná. Z ročníku 89 došli do mužů tři hráči (Žikeš, Pleskač, Lacina). Ostatní bohužel doplatili na systém mládeže chlapců v té době nefungující. Když pak skončili hráči narození 89, družstvo už nebylo schopné fungovat dál, protože nepřišli žádní mladí. Bohužel i to se stává, ale do dneška mě to mrzí. Pozitivní je, že z těch nejmladších, kteří zasáhli do naší poslední sezony, těmi byli Hromádko, Neuvirth, Matějka a Cempírek, zůstali u volejbalu všichni a nyní tvoří kromě Ondry Cempírka, který hraje méně, základní osu současných juniorů.

Trenér Dostál s týmem mužů - sezóna 2011/2012

Nyní už k současnosti. V Havlíčkově Brodě trénuješ tým juniorů a mužů. Jaké cíle měly oba týmy před začátkem sezony a jak zatím tyto cíle plní?
U mužů je to velice jednoduché, nemáme totiž žádný výkonnostní cíl. Hlavní prioritou družstva je dlouhodobější stabilizace hráčského kádru. V posledních čtyřech sezonách jsme hodně dopláceli na příliš častou a rozsáhlou obměnu hráčů základní sestavy. Nechci se na to nijak vymlouvat, ale bylo znát, že pro každou sezonu tvoříme více méně úplně nové družstvo. Souhra potom příliš nefunguje a družstvo herně i výsledkově trpí, a to hlavně na začátku soutěže, což se později velmi těžko dohání. Zda se nám tento cíl podaří naplnit, uvidíme až po sezoně, až si s hráči sedneme a pobavíme se o jejich dalším působení v našem družstvu. U juniorů jsem hráčům žádné cíle před sezonou nedával. Osobně jsem si přál, aby se kluci oproti předešlé sezoně zlepšili a dosáhli lepšího výsledku, což už teď mohu brát za splněné.

A co soutěž juniorů. Velmi dobré vztahy máš s trenérem Judou, který vede extraligové Velké Meziříčí. Jak vidíš úroveň extraligy a první ligy juniorů? A mají svěřenci trenéra Judy či tvoji šanci dostat se někam výše než do týmů krajského přeboru Vysočiny?
Je pravda, že máme s Petrem velmi dobré vztahy, díky němu jsem před pár lety dostal příležitost pracovat jako asistent u extraligových kadetů a pomáhat extraligovým juniorům Velkého Meziříčí. Naše družstva jsou provázaná s cílem dát mladým možnost zahrát si nejvyšší republikové soutěže mládeže a naopak nadějným juniorům dát možnost získat první zkušenosti s mužským volejbalem. Bohužel pád do krajského přeboru nám to trochu znesnadnil, ale doufám, že to je pouze dočasná záležitost. A co se týká těch šancí, tak já jsem přesvědčený, že určitě. Příkladem může být Matěj Uchytil, který je sice věkem ještě kadet, ale už přestoupil do Zlína, kde trénuje a pravidelně nastupuje s týmem mužů k zápasům mužské extraligy.

Porovnávat extraligu s první ligou nejde. Družstva na posledních příčkách extraligy bychom možná mohli srovnávat s prvními týmy první ligy, ale i tak je zde velký rozdíl. Zatím co v extralize jsou kádry družstev tvořeny dvanácti a více hráči, v první lize běžně hrají soutěže družstva s osmi až devíti hráči, což je z hlediska nejvyšší soutěže dlouhodobě neudržitelné. Navíc mnohá družstva v první lize netrénují ani zdaleka tak intenzivně jako extraligová. Na druhou stranu jsem si jistý, že někteří hráči, kteří hrají v první lize, by se bez problémů uplatnili i v extralize.

Petr Dostál (vpravo u stolu) mluví k reprezentaci juniorů (zdroj : www.volejbal-juniori.cz)

Teď už k reprezentačním povinnostem, které také máš. U týmu juniorů ČR děláš vedoucího družstva. Jak ses k této pozici dostal a jak vzpomínáš na výlety s reprezentací a který byl pro tebe nezapomenutelný?
K práci pro reprezentaci jsem se dostal více méně náhodou. V realizačním týmu Petra Judy tehdy skončil Vašek Stejskal, můj bývalý spolužák ze základní školy a dobrý známý, a protože jsem v té době působil u kadetů v Meziříčí, Petr se mě zeptal, jestli bych neměl zájem, a já na to kývl. Náš realizační tým je velice skromný, minulé roky jsme byli tři (já, Petr Juda a asistent Aleš Broulík), letos k nám přibyl ještě Martin Sedlák (reprezentační masér) a na některé akce máme k dispozici statistiky. Není to moc, ale už jsme si na to zvykli a dá se říct, že nám to tak i vyhovuje.

K těm „výletům“, nezapomenutelné jsou všechny. Na každém se najde něco, co člověku utkví v paměti. Za tři roky, co u reprezentace pracuji, jsme toho najezdili hodně. Bohužel zatím jezdíme pouze po Evropě (Itálie, Maďarsko, Polsko, Německo, Belgie…) snad se nám podaří probojovat se i někam dál. Uvidíme.

Havlíčkův Brod má velké úspěchy v týmech mládeže dívek. Nenapadlo tě, nebo nedostal si někdy nabídku trénovat dívky či rovnou ženy?
Oficiálně jsem žádnou nabídku nedostal, o těch neoficiálních nemá cenu mluvit. Dívčí nebo spíš ženský volejbal je od mužského dost odlišný, hlavně v oblasti psychologie a nejsem si jistý, jestli by to klapalo. Přesto pár tréninků jsem už vedl. Tchán trénuje brodské juniorky a občas potřebuje zaskočit, takže úplná neznámá by to pro mě asi nebyla. Také se o tom spolu dost často bavíme, kde jsou odlišnosti, na co se musí brát ohled, co se dá využít v tréninku a co ne, atd.

Jak časově zvládáš všechen ten volejbal a svojí rodinu dohromady?
Špatně, jak jinak… Ale vážně, bez podpory rodiny by to vůbec nešlo. I proto jsem v posledním roce omezil veškeré své volejbalové "aktivity" na nejnutnější minimum. Něco jsem musel úplně zrušit (např. trénování v Meziříčí), něco jsem dočasně pozastavil (metodické stránky, semináře, školení trenérů, stáže v zahraničí,…) a doufám, že až budu mít víc času, opět se k tomu vrátím. Moji kluci jak rostou, potřebují víc a víc pozornosti, proto, když jsem doma, jim věnuji všechen svůj čas. Doufám, že na podzim už budou dost velcí, aby mohli chodit do tělocvičny se mnou nebo s dědou i bez dozoru maminky nebo babičky, ale to je ještě daleko.

Jaké máš trenérské plány do budoucna?
Moc rád bych vyrazil v tomto roce aspoň jednou do zahraničí na "výzvědy". Zatím to vypadá, že pojedeme s kolegou Petrem Vašíčkem na pár dní do Berlína za Martinem Kryštofem a možná i do Itálie za Michalem Hrazdírou. Už jsme takhle byli v Německu a moc se nám to osvědčilo. Zatím to ale hoří spíš z naší strany, protože není moc času. Také bych chtěl absolvovat nějaké zahraniční top akce, stejně jako loni, kdy jsem byl v Itálii na Final four Ligy mistrů nebo v Německu na finále Bundesligy. Na obou akcích bylo víc než sedm tisíc diváků a ta atmosféra je neuvěřitelná. Na reprezentační úrovni bych si přál, aby se nám podařil postup z dubnové kvalifikace juniorského mistrovství Evropy, která proběhne ve Žďáru nad Sázavou, a co se týká brodského volejbalu, tak budu naprosto spokojený, když to hráče bude bavit a když na nich bude vidět aspoň nějaké zlepšení.

Autor: Michaela Poláková