Petra Hůlová pomáhala pronásledovaným spisovatelům

Petra Hůlová je jednou z mnoha spisovatelů, kteří se účastnili na Podzimním knižním veletrhu na stánku PEN charitativního prodeje knih.

obrázek: Petra Hůlová  pomáhala pronásledovaným spisovatelům

Petra Hůlová je úspěšná česká spisovatelka, která debutovala v roce 2002 románem Paměť mojí babičce z prostřední mongolského venkova. Na Karlově univerzitě vystudovala kulturologii a mongolistiku a v současné době vydává již svoji šestou knihu. Za své literární počiny byla v minulosti oceněna cenou Magnesia Litera za Objev roku, Cenou Jiřího Ortena nebo Cenou Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga. Na letošním knižním veletrhu představovala svoji nejnovější knihu Strážci občanského dobra.

Tematika vašich knih je hodně rozdílná. Kde se inspirujete?
To je těžká otázka nebo dobrá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Já někdy sama nevím, ale vždycky každou knížkou si kladu určitý úkol, s čím se vypořádávám. Poslední knížka popisuje české společensko-politické poměry v poslední době. Je to takový pokus o kontroverzní pohled. Stanice tajga, předchozí knížka, je zase takové splnění mého snu. Napsat knihu o někom, kdo odjel hodně daleko a už nikdy se nevrátil, jsem dlouho chtěla napsat. Knížka Umělohmotný třípokoj je zase takový erotický nebo pornografický román. Téma sexuality mě vždycky nějak přitahovalo a chtěla jsem o tom něco napsat. Paměť mojí babičce je prvotina. Je to je začátek inspirovaným mým pobytem v Mongolsku. A ta knížka, která přišla potom, to je zase taková sonda do rodinných vztahů a neporozumění mezi generacemi inspirovaná mojí vlastní rodinou, takže vždycky je to opravdu něco trochu jiného. Mě by asi ani nebavilo najet si na nějakou notu a v té pokračovat.

Pomáhají vám s vypořádáváním ohlasy čtenářů?
Je pro mě důležité nějaký ten ohlas mít, protože jinak je psaní dost osamělá činnost a bez toho pěkného ohlasu by byl člověk dost utopený. Vždy mám radost, když je pozitivní, ale když je kritický, tak zase mě to někam pošoupne, zase si něco uvědomím. Zvláště když je kritický vůči věcem, ke kterým jsem kritická i já sama.

img-3585.jpg

Snad ve všech vašich knihách vystupuje ženská hlavní hrdinka. Jaký to má důvod?
Ono nakonec skoro ve všech knížkách je nějaká ženská hrdinka, ale máte pravdu, že u mě jsou ženské prvky docela výrazné. Asi to pro mě bylo ze začátku snadnější zabývat se ženským charakterem. Lépe mu rozumím, je mi bližší, ale myslím si, že postupem času tahle nota slábne. Třeba ve Stanici Tajga a ve Strážcích občanského dobra, v mých posledních dvou knížkách, je to myslím docela vyrovnané.

V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že impulzem pro psaní je pro vás vnitřní potřeba, deprese nebo nuda. Můžete nám to nějak přiblížit?
Je to docela takový chumel těch věcí, které pro mě fungují nějaký způsobem jako spouštěč. Já jsem začala psát z důvodu všech tří věcí. Byla jsem rok v Mongolsku sama a opravdu jsem se tam nudila a bylo mi tam těžko. Měla jsme tam takovou depresi. Nějaká potřeba tam také ale musela být, jinak bych se asi vrhla na něco jiného a nezabíjela bych čas psaním, ale nějakým sportováním nebo něčím jiným. Tyto tři věci jsou důležité, ale stále je nutné mít volný čas. Já když volný čas nemám, tak nepíšu, protože se psaní vlastně bojím. Vždycky se snažím vymluvit, proč to není možný. Je strašně jednoduché se na vymluvit na povinnosti a nic nepsat, i když zároveň cítím tu touhu. Ale když si udělám opravdu ten volný čas, tak si sednu a řeknu si „tak teď máš ten volný čas, tak se ukaž jestli něco umíš“, protože není na co se vymlouvat.

Dá se práce spisovatelky skloubit s rodinou? Máte malé děti a ještě se vám podařilo vydat další knihu.
Mít rodinu bylo docela složité rozhodnutí a docela jsem se bála toho, jaké to pak bude. Všechno má nějaký vývoj. Bylo by mi asi bylo líto, kdybych ve jménu psaní rezignovala na rodinu, tak jsem si řekla „půjdu do toho“ a chce to se s tím vším nějak rvát a snažit se nejvíce to zvládnout.

Jezdíte často na podobná setkání jako jsou knižní veletrhy?
Ano, na pár veletrhů jezdím. Jelikož jsem z Prahy, tak samozřejmě nejlíp znám ten pražský, ale v Havlíčkově Brodě jsem již potřetí. Když jsem ale byla třeba na veletrhu v Německu nebo v Paříži, ve Francii, tak z toho na mě padá taková chmura, že je těch knih tolik a že je člověk v životě nezvládne přečíst. Takže ty menší veletrhy na mě působí radostněji.

Už jste měla čas si ho projít, zaujala vás nějaká kniha nebo přednáška?
Bohužel jsem zatím neměla čas, protože tu jsem se čtyřměsíční dcerkou, takže je to trošku všechno náročnější, ale nějaký čas si určitě najdu.

Autor: Martina Součková