Doležalova kniha o fáráři Josefu Toufarovi získala ocenění

Kniha ledečského rodáka vypráví o životě číhošťského faráře Josefa Toufara, který se Miloš Doležal začal zabývat už během středoškolských studií na Gymnáziu v Ledči nad Sázavou.

Kniha, která nyní dostala významné ocenění a mohli se s ní setkat například návštěvníci letošního Podzimního knižního veletrhu v havlíčkově Brodě, skutečně vznikala dvě desetiletí?

Ano, dvacet let. Do celého příběhu jsem byl vtažen už tím, že jsem o něm slýchával vyprávět od svých prarodičů, kteří byli Toufarovými farníky a přáteli v Zahrádce, kde působil od roku 1940 do roku 1948. Už za středoškolských studií jsem si umínil, navzdory tehdejší politické nemožnosti, že se tím případem a životem P. Josefa Toufara budu zabývat. Měl jsem štěstí, že jsem v 90. letech mohl hovořit s celou řadou klíčových svědků a pamětníků, kteří dnes nežijí. Moje bádání poprvé vyústilo v roce 1992 v diplomovou práci na FSV UK v Praze, posléze v několik rozhlasových a televizních dokumentů. A teď tedy v knihu, ve které ve dvou částech vyprávím Toufarův životní příběh – nejdříve ve slovech a posléze v pěti stovkách dobových fotografií a dokumentů. Zajímá mě paměť domovské krajiny, její spirituální podloží, dramata, básníci i vypravěči, vrstvy historie, kroniky, hřbitovy, vzkazy minulosti, které máme rozšifrovat pro dnešek. A Toufar – tak trochu s úsměvem říkám, že si mne sám přitáhl. Nemohl jsem tohoto mučedníka a světce minout, když se z oken svého domu dívám na kostely, kde působil a na cesty, kterými chodil.

Pátrat po historii, byť nedávné, musí být pro člověka často objevování nečekaného, až překvapivého. Bylo něco takového, co vás při hledání materiálů zasáhlo či překvapilo?

Udivován jsem byl neustále. Třeba jen tím, jaké zajímavé fotografie a dokumenty vyplouvaly ze soukromých alb i archivů takřka zázračně na světlo. Pokud jde o samotný Toufarův život, tak v něm je nesmírně zajímavá cesta za povoláním - navzdory velkým překážkám si jít za svým. Houževnatě a trpělivě. I to, jaký to byl zdatný organizátor, dnes bychom řekli manažer. Ale asi nejvíc mě zasáhlo, když jsem z estébáckých protokolů, jejich zamlčování i prořeknutí sestavoval mozaiku posledních dnů a hodin P. Toufara. Sami přiznali, že jej ve valdické temnici, nahého a uvázaného, řezalo pět nařvaných soudruhů několik hodin, pak se vyčerpaní šli najíst a prospat a večer se mučení opakovalo. Nebo když mi vyprávěla zdravotní sestra paní Kozlová, která se účastnila Toufarovy operace několik hodin před jeho smrtí, v jakém děsivém stavu bylo jeho tělo, a pamatovala si, že mu z otevřené břišní dutiny odsávala množství zelené tekutiny 27 rouškami.

V současnosti mnoho lidí hledá nějaké vzory či lidi následováníhodné pro svůj další život, mnohdy ale nenachází. Nechybí podobné, silné osobnosti dnes?
Domnívám se, že P. Josef Toufar také hned nebyl hotovým, silným člověkem a prošel určitým vývojem. Jeho životní cesta byla plná překážek i rozličných proher. Nebyl to ani premiant třídy ani dokonalý stroj. Měl však v sobě zdravé venkovské kořeny, svobodnou víru a humor. A také pevnou vůli, energii a nezdolnost, dnes by se řeklo „tah na branku“, se kterými překonával mnohé obtíže, protektorátní temno i šikanu komunistických aparátčíků po únoru 1948. Existují i svědectví samotných estébáků, kteří vypovídali o tom, jak se Toufar pevně choval při brutálních výsleších ve Valdicích.
Ano, silné osobnosti dnes schází, ale každý má šanci dozrát.

Autor: Milan Pilař