Mariusz Szczygieł: Jsem Kryptočech

Mariusz Szczygieł, sedmačtyřicetiletý polský novinář a spisovatel, navštívil Letní žurnalistickou školu ve středu 20. srpna. Diskuze byla v češtině, proto se občas ptal obecenstva na správné skloňování a výslovnost. Na konci také představil svoji novou knihu 20 let nového Polska v reportážích.

Jak se vám besedovalo se studenty letní žurnalistické školy?
Besedovalo se mi dobře. Neřekl jsem nic z toho, co jsem si připravil.

Co by se podle vás mohli učit Češi od Poláků a Poláci od Čechů?
Česká kultura není nafoukaná, to je vidět například na prvních československých bankovkách. Na několik z nich navrhl Alfons Mucha podobizny své manželky a dcery. To je pro mě symbol české nenafoukanosti. Na prvních polských bankovkách byli zobrazeni například králové nebo Tadeusz Kościuszko, vůdce protiruského povstání z roku 1794, zkrátka seriózní postavy z historie. Chováme se víc pompézně a máme víc patosu. Z české kultury bych do Polska převedl nenafoukanost, smysl pro humor a trošku smíchu. Ačkoliv vím, že český smích není pouze veselý, ale pramení ze smutku.

Co Poláky na Češích tak fascinuje?
Poláci hodně cestují, takže už vědí, že v životě nejde jenom o práci, ale jde taky o to, aby se žilo. A když přijedou do Čech a vidí, jak si Češi sedí u piva v hospodách, cítí v tom chuť do života. Zatímco když navštívíte vesnice v Polsku, uvidíte, že ve většině vesnic jsou vchody do obchodů s potravinami zatarasené muži, kteří stojí na schodech a popíjí pivo.

Proč na schodech?
Když tam přijde Čech, ptá se, proč lidé stojí u obchodu, proč nejdou do hospody. Žádná hospoda tam totiž není. Nemáme tolik restaurací, prostě není kam jít. Ale česká kultura hospod se mi velmi líbí. Ačkoliv to neznamená, že Češi jsou národ, který nemá slabší stránky. To rozhodně ne. Každý národ má své klady a zápory. Mám Čechy jednoduše rád. Jsem totiž takový Kryptočech. Někdo třeba může být skrytý gay, já jsem skrytý Čech.

Jak jste se stal novinářem?

Dobře mi šlo psaní slohovek. Později jsem pochopil, že jsem viděl víc než ostatní. Dobrým pozorovatelem jsem se stal z nutnosti, protože moje máma mi jako jedináčkovi nedovolovala vycházet ven, běhat s kluky a hrát fotbal. Vždycky se strachovala, že se ušpiním a polámu. Proto jsem zůstával doma a trávil odpoledne díváním se na hřiště z okna.

To jste neměl žádné kamarády?
Když jsem se chtěl potom skamarádit s kluky z hřiště, musel jsem vymyslet způsob, jak s nimi najít společnou řeč. Protože jsem zjistil, že špatně hraju fotbal, začal jsem jim vyprávět nejrůznější příběhy, a to se jim zalíbilo. Postupně jsem pro ně začal psát jejich referáty, za které mi platili.

Na to jste si asi rychle zvykl.
Tehdy jsem pochopil, že se takhle můžu živit. Už když mi bylo čtrnáct, věděl jsem, že budu novinářem. Později jsem zjistil, že je ze mě reportér. Nejdřív mě velmi fascinovalo, že díky mým článkům v týdeníku pro mládež Na Przełaj se všichni v mém malém městečku Złotoryja dozví, že nejsem hloupý chlapec.

Co vás na psaní reportáží baví?
Všechno. Myslím si, že povolání reportéra je něco úžasného. Můžu se setkávat s novými lidmi, kteří mi dávají kousek svého života. A díky tomu se můžu něco naučit. Dneska už nepíšu, abych dokázal, že nejsem hloupý kluk. Protože už vím, že jím nejsem.

Studentům jste vysvětloval, jaké jsou rozdíly mezi českou a polskou reportáží. Čím je polská reportáž výjimečná?
Polská reportáž se podobá spíše povídce. V opravdu málo zemích novináři popisují realitu literárním způsobem. Autor totiž bere pravdivé události a fakta a pokouší se je spojit v celistvý příběh. Vyprávění může být hodně moderní, nemusí připomínat novely z osmnáctého století. Autor smí použít všech literárních prostředků kromě fikce.

Kdo měl na její podobu vliv?
U zrodu polské reportáže jsou spisovatelé z devatenáctého století. Realisté, kteří chtěli mít vliv na tehdejší společnost. Jenomže psaní románu by trvalo dlouho a ještě déle, než by to lidé přečetli a než by je to začalo ovlivňovat. A tak přišli na to, že ideálním prostředkem je reportáž, taková rychlovarná konvice, kterou lze rychle uvařit realitu.

Vidíte to jako výhodu?
Text mohl vzniknout hned za týden a informovalo důležitých věcech. Například o tom, co se dělo v chudších čtvrtích, co dělat s bezdomovci nebo s prostitutkami bez pojištění. Když spisovatelé, jako například Reymond, psali reportáže, pokoušeli se je napsat takzvaně hezky. A tak vznikla polská reportáž. Dnes díky nim dokážeme víc než jenom informovat. Dokážeme to napsat tak, aby z toho měl čtenář estetické potěšení. Autor to musí promyslet, musí vědět, proč začíná jednou větou a ne jinou.

Považujete formu a obsah za velmi důležitý?
Jednou jsem narazil na velmi podstatnou myšlenku pacientky psychiatrické léčebny. Byla to velice prostá žena, která místo práce na poli sedávala a zaznamenávala si reflexe. Když přemýšlela o psaní, zjistila, že není tak jednoduché brát lidem čas. To je i moje motto. Znamená, že jestli chci někomu představit osud mého hrdiny, musím to udělat tak, aby toho čtenář nelitoval. Aby věděl, že svůj čas využil k něčemu užitečnému. Proto se snažím ovládat styl psaní tak, aby to bylo přitažlivé, aby čtenáře obohacovalo.

Postavy do vaší knihy Gottland jste si prý vybíral podle toho, jestli měly zajímavý osud, a teprve později vám váš psychoterapeut vysvětlil, že v každé postavě jste zobrazil kousek sebe.
Přesně tak. Protože jsem jedináček, nikdy jsem se nenaučil rivalizovat nebo bojovat. Od úplného začátku jsem byl pacifista. Stejné tendence lze najít v některých postavách v mé knížce. Neumí vzdorovat systému, útlaku a přizpůsobují se mu.

Jak se Vám povedlo spojit jednotlivé reportáže tvořící knihu Gottland?
Na začátku jsem měl hodně odlišné texty, ale věděl jsem, že mají mnoho společného a že se dají spojit do knihy. Jednou jsem náhodou zabloudil do divadla Komedie v Praze, kde jsem viděl inscenaci Kafkovy Proměny. Hlavním problémem nebyla samotná proměna, ale jak se měl hrdina příběhu dostat do práce jako brouk. Svůj stav, svoji proměnu, s klidem přijal. Ví, že musí do práce, jen musí vyřešit, jak se tam dostat.

A to vás inspirovalo?
Tehdy jsem si uvědomil, že to je hlavní myšlenka mé knihy. Všechny mé příběhy jsou o tom, že někdo nebo něco proměňuje lidi v hmyz. Nevíme kdo nebo co, jestli to je bůh, systém, nějaká vyšší síla nebo dokonce lidé sami, protože dohromady tvoří větší sílu. Někdo nebo něco je proměňuje v brouky a lidé se na to snaží reagovat. Od absolutního přizpůsobení až po útěk ze života neboli sebevraždu. Věděl jsem, že musím poskládat ty texty tak, aby celkový příběh byl o tom, že každý systém je zdrojem utrpení. To je nakonec hlavní pocit v Gottlandu.

Existuje jakýkoliv způsob života zbavený utrpení?
Ne. Utrpení se týká všech.Každého bez výjimky. Taky mám pocit, že právě jak spisovatelé, tak reportéři by měli psát o odvěkých pocitech. O utrpení, lásce, štěstí, strachu, protože to vše jsou nadčasové pojmy. Jak vyrůstají nové generace, musí se to naučit a vidět, jak si s tím poradili jiní. Čeština má pro to krásný slovní obrat, že by se problémy měly ventilovat.
Oscar Wilde napsal, že když umělec maluje obraz nebo píše knihu, zaniká zobrazený objekt a odhaluje se umělcova tvář. I když reportér popisuje lidi, se kterými se opravdu setkal, předává jejich myšlenky, pocity a slova pomocí svých očí, uší i mysli. A to vše je subjektivní. Vnímáme svět tak, jak nám to umožňuje naše osobnost. Právě to je na reportáži úžasné, že umožňuje subjektivitu. Reportáž musí být poctivá, nemůže lhát, ale je zároveň subjektivní. V reportáži je úhel pohledu velmi individuální.

Jako na obraze?
Přesně. Malíři v různých, dokonce i ve stejných obdobích, malovali tu samou louku nebo osobu každý jinak. Stejná situace je i v reportáži. Jeden by řekl, že vaše halenka je zelená. Jiný řekne, že je tyrkysová a třetí, že přece blankytná. Každý má svou pravdu, každý názor je oprávněný. Ale kdyby někdo řekl, že vaše halenka je červená, lhal by a to jako reportér nesmí. Pokud ovšem není daltonistou, který to opravdu vidí jako červenou. Ale to jsou výjimečné případy. Chci říct, že v subjektivitě je pravá síla reportáže i její kouzlo.

Mariusz Szczygieł
- polský spisovatel a reportér
- narodil se 5. září 1966 v Złotoryi
- studoval rekordních 16 let
- vystudoval politické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě
- jako novinář se živí od 1986
- napsal knihy Gottland, Láska nebeská, Udělej si ráj a Libůstka

Foto: Jaroslav Loskot

Autor: Aleksandra Krajewska, Anna Książczak