Největším vítězstvím je pro mě rodina, říká laureát Časované boty

Kdy jste se dostal k problematice sociální práce s dětmi a mládeží z rizikového prostředí? Některé sociální pracovníky k tomu vede osobní zkušenost. Jak tomu bylo u vás?
Cesta k problematice sociální práce byla v podstatě logická. V první řadě to byl proces po linii vzdělání a profese a v druhé řadě mne k tomu skutečně vedla osobní zkušenost. Už od dětství pro mne bylo nepřijatelné, když vítězilo zlo či nespravedlnost a vždy jsem se snažil být na straně slabších, ublížených či těch, co pomoc potřebovali. Nejsem si jist, jestli je přirozené už od dětství být takto prosociální, ale v mém případě to tak bylo. Od toho se možná odvíjelo vše další.
Na ulici a v mém blízkém okolí, kde jsem bydlel jako dítě, žilo mnoho mých vrstevníků, kteří měli své problémy, krádeže, drogy, agresivita, a také řada z nich dříve nebo později skončila ve vězení, ve výchovných ústavech, v terapeutických komunitách, jako uživatelé K-center a bohužel někdy i velmi brzy skončili i se svým životem. Proto jsem se rozhodl pokusit se jim pomáhat a změnit věci k lepšímu, i když se to tehdy nenosilo a vystupoval jsem tím z řady. Vzpomínám si na paradoxní situace, kdy jsem šel s klukama si sednout do restaurace a všichni si dali pivo a já limonádu. Ze začátku se objevilo přemlouvání, posměch, ale časem pak i respekt a záležitost, kterou zkrátka všichni začali tolerovat i přesto, že pro někoho jiného by to bylo možná nepřijatelné. Ale já byl stále součástí jejich života.

Co pro Vás znamená umístění v Časované botě? Pro někoho to může být již definitivní strop kariéry. Jak se na první místo v kategorii Osobnost roku z pohledu svého profesního žebříčku díváte vy sám?
Samozřejmě svým způsobem je to jeden z vrcholů mé kariéry, alespoň v oboru, ve kterém prozatím jsem. Je to pro mne čest být umístěn na vrcholu putovní ceny Časované boty mezi řadou skvělých osobností. Také je to pro mne opravdovým zadostiučeněním. Najednou mi připadá, že konečně sklízím své úrodné pole, ale také moc dobře vím, že tuto cenu by si zasloužilo mnoho dalších mých kolegů, kteří třeba i několikrát skončili před branami finále a zbylo na ně „jen“ čestné uznání. Kvalitních odborníků v praxi je zkrátka celá plejáda. Proto bych rád vyzval pracovníky nízkoprahových center k tomu, aby si v příštím ročníku našli chvíli času a nominovali někoho ze svých kolegů či vedoucích. Zcela určitě bude v mém profesním žebříčku vítězství v Časované botě, jak už jsem říkal na vrcholu mé pyramidy, a to i proto, že hlasovali kolegové z oboru. Ale je mi jasné, že tímto to neskončí. To, co dělám, dělám rád. A k práci i k životu přistupuji tak, že od každého člověka, se kterým se setkám, se vždy mohu něco naučit a to je to, co mne dělá šťastným - můj přístup k životu.

Jaké byly Vaše první pocity, když jste zvítězil?
Převládala obrovská radost, možná i úleva, že už vím, jak jsem na tom, ale jinak to bylo množství smíšených pocitů a v daném momentu jsem vlastně nevěděl, co říct a komu poděkovat, abych na někoho nezapomněl. Možná tam byl i strach, pocit závazku. V autě cestou z Prahy jsem tomu na jednu stranu nemohl věřit a na druhou stranu jsem byl v radostné euforii.

Nominován byl i Nadosah, ale tak velkého ocenění jako Vy nedosáhl. Předpokládám, že dostat se do nominace tří nejlepších nízkoprahových zařízení v republice je pro Vás také velkým zadostiučiněním. Co na takový úspěch říkají Vaši kolegové?
To, že Nadosah získal čestné uznání vnímám nejen jako zadostiučenění, ale jako velké vítězství. Vždyť upřímně řečeno skončit těsně za klubem Likusák, který získal ocenění tým roku 2009, je pocta. Oni už měli dvě čestná uznání z let minulých a do třetice zkrátka ani s prázdnou odjet nemohli (smích). Dlouhodobě jsou v oboru přínosní, a to, že jsme se jim přiblížili, je pro mne velmi příjemnou zprávou. Těší mne, že Nadosah začíná být v povědomí a může být pro ostaní příkladem dobré praxe. Myslím, že Nadosah je tam, kam jej přivedla práce nejen současných kolegů, ale i kolegů minulých.
Kolegové byli z nominace nadšeni a samozřejmě do poslední chvíle věřili, že bychom mohli vyhrát. Cítili, že je nominace zasloužená a rok 2009 byl nejen úspěšný, ale možná i historicky neopakovatelný. Pak také uznali, že odvézt si obě boty - jak pro osobnost, tak i pro tým - by bylo vskutku něco výjimečného.

Nastal vítězstvím ve Vašem životě nějaký nečekaný zlom?
Myslím, že to ukáže čas. Možná budu více pod drobnohledem, přijdou nějaké gratulace, ale život půjde dál. Jednou budu nahoře a jednou dole. Pro někoho budu neoblíbený a pro někoho oblíbený. A stále budu řešit stejné životní otázky jako každý. V každém případě za včerejší vítězství vděčím mnoha lidem, se kterými jsem měl tu příležitost spolupracovat a touto cestou bych rád poděkoval jim všem bez výjimek. Největším vítězstvím pro mne však vždy zůstane má rodina – mé děti a má žena, která mi dává zázemí se seberealizovat.

Autor: Lucie Pátková