Žádný problém není bez řešení, říká Zdeněk Krpoun

Jde o děti, které mohou být nebo jsou ohroženi dřívějším ukončením základního vzdělávání a na zlepšení kompetence pedagogů. Zdeněk Krpoun, který působí na vybraných školách na Třebíčsku, vykonává praxi psychologa už pět let.

S jakými nejčastějšími problémy se u dětí na školách setkáváte?
Na prvním místě stojí specifické poruchy učení. Jejich monitoring a diagnóza je však v kompetencích speciálních pedagogů.

Psycholog sehrává roli facilitátora náprav přidružených problémů ohrožujících školní výkon a začlenění do kolektivu ostatních dětí. Do péče psychologa se dostávají děti s vážnějšími zdravotními a duševními problémy, jejichž včasná identifikace a redukce následků pomáhá nejen samotným dětem, ale především pedagogům a rodičům. V současné době jsou nejčastějšími problémy dětí, u kterých je pomoc psychologa neodkladná, sebepoškozování, násilné chování dětí mezi sebou a agrese směřovaná vůči učitelům, traumatizující následky šikanujícího chování, poruchy nálady (deprese, manické stavy a prudké změny nálady) a závislost na virtuálních sociálních sítích. Tyto případy jsou velmi časté, ale předcházet jim je náročné, ne-li nemožné. V každodenní praxi je pak posláním všech zúčastněných stran poskytnout co nejrychlejší podpůrnou síť. Ačkoli role psychologa spočívá ve vytváření nejrůznějších preventivních programů, jejich efekt není trvalý a ohrožení žáci se dříve či později stávají terčem posměchu a obětí neúspěchu. Role psychologa ve školství reprezentuje roli praktického lékaře ve zdravotnictví. Je osobou, která včas rozezná potenciální hrozby, vyléčí akutní neduhy žáků, nasměruje je a jejich rodinu k dalšímu zdroji podpory a předejde tak mnohdy zbytečnému a časově nákladnému postupu, kterým je vystaveno nemalé procento dětí.

Co přesně znamená pojem dítě ohrožené pocitem neúspěchu?
Obecně jej definujeme jako úzkoprofilovou skupinu žáků, jejichž aktuální školní prospěch neodpovídá potenciálnímu výkonu. Pojem je však mnohem širší a netýká se pouze známek, ale také poruch chování, nepříznivého rodinného prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a specifických nároků na výuku. Právě jejich optimalizace by dlouhodobě zvýšila školní výsledky a zkvalitnila žákovy kompetence a následné uplatnění u přijímacích zkoušek na vybranou střední školu. Statistiky jsou neúprosné a jednoznačně nám říkají, že do této kategorie dětí spadá více než 20 % žáků napříč základním vzděláváním. Požadavkem doby je proto přijmout realitu jejich podvýkonnosti a nastavit podmínky školství tak, aby se následky nejen eliminovaly, ale abychom jim byli schopni včas předcházet.

Jak se tyto děti ve třídě poznají? A jak s nimi mají učitelé a rodiče pracovat?
Vizuálně jsou stejné jako ostatní a učitel je rozpozná až po opakované práci s třídním kolektivem. Mnohdy pracují pomaleji, jindy jsou ukvapení, ale obecně lze říct, že jejich vlastní chování je hlavní brzdou očekávaného výkonu. Tyto děti mnohdy pocházejí z rodin, kde jim není věnována dostatečná péče a mateřský cit je nahrazen hračkami a počítačem. V tomto smyslu by bylo možné rozdělit ohrožené děti na dvě skupiny. Ta první, typičtější, je charakteristická problémy z oblasti „dys“ (dysgrafie, dyslexie atd.), lehčími formami ADHD a mírnějšími poruchami chování. Práce s nimi je snadná, protože jsou na ně pedagogové připravení. Práce s druhou skupinou je náročnější. Tyto děti často projevují psychopatologické symptomy, které jsou buď následkem biologických malformací (např. snížená produkce některých hormonů zapříčiňujících rozvoj a prohloubení depresivních nálad), anebo odrážejí nepříznivé výchovné zázemí. Právě druhá zmíněná příčina je tím, co znepříjemňuje práci učitelům. Rodiče těchto dětí mnohdy postrádají základní mateřské instinkty a škola dětem poskytuje jediné strukturované prostředí, kde musí dodržovat pravidla a zároveň se od nich očekává pravidelná příprava. Na to z domu nejsou zvyklí a nečinností nebo nevhodným chováním ve škole utíkají od nároků, které na ně kladou učitelé. Tím, co je zde pro symbiózu školy a rodiny nejtěžší, je naprostá apatie a nastavení zad rodičů škole, která sama, bez účasti rodiny, nedokáže v dítěti napravit to, co v něm rodiče od útlého dětství nepěstovali a nerozvíjeli. Žádný problém však není bez řešení. Ve všech případech je pro práci s neúspěšnými žáky nejvhodnější, pokud učitel a rodič vytvoří koalici. Tam, kde rodiče na dobré slovo pedagogů neslyší, je vhodnou strategií spolupráce se školním specialistou (speciálním pedagogem, psychologem, nebo výchovným poradcem) a vytvoření plánu dalšího postupu. V závažnějších případech je třeba navázat kontakt s dalšími organizacemi (OSPOD), které jsou na krizové situace vybavené. Zde je však třeba upozornit, že pozice psychologa je od ostatních specialistů jedinečná tím, že sice není pedagogickým pracovníkem, ale za to má potřebnou zdravotnickou průpravu a rozsáhlými znalostmi standardního a patologického vývoje dítěte předjímá následky současného problémového stavu.

Pokud bychom mohli nakouknout těmto dětem do hlavy – co se jim honí hlavou? Jak to zvládají?
Je třeba si uvědomit, že děti vnímají svoji odlišnost už dávno před prvním usednutím do školních lavic. Vidí, že jsou kamarádi více chváleni a většinou poznají, že do nich okolí vkládá menší naděje než do ostatních. Postupně se vytváří bludný kruh vývoje, protože jejich podprůměrný výkon vyvolává negativní zpětnou vazbu, která posléze snižuje už tak podprůměrné školní výsledky. I přes svoji vnímanou odlišnost tyto děti chtějí zapadnout a naplnit přirozenou lidskou potřebu družnosti. Proto musí vkládat více snah do upevnění jejich pozic v dětském kolektivu a veškerá pozornost je orientovaná na třídu a na vztahy, nikoli na učitele a na známky. V praxi je potom typické, že neúspěšné děti jsou známí celé škole jako třídní šašci, frustrovaní outsideři, anebo impulzivní agresoři, kteří svým chováním volají o pevné místo v kolektivu. V každém případě jsou tyto děti citově frustrované, postrádají perspektivu optimistické budoucnosti, svoji odpovědnost přenášejí na druhé a neumí se vypořádávat s běžnými problémy.

V čem je projekt ORP Síťování škol podle vás prospěšný?
Od začátku jeho realizace vnímám hloubku pomoci, kterou zainteresovaným školám přináší. Všechny třebíčské základní školy dostávají zkušené pracovníky, díky kterým se nároky ohrožených žáků řeší v týmu profesionálů. Celou dobu se přitom drží hlavní vize projektu – podpora dětí stižených pocitem neúspěchu – a synchronizovanou intervencí logopedů, speciálních pedagogů, pedagogických asistentů a psychologů poskytuje úspěšnou platformu pro pomoc dětem. Na celém projektu je nejlepší, že podporuje nejen ohrožené žáky, ale vytahuje nahoru všechny děti bez speciálních potřeb a přispívá k rozvoji jejich přirozeného talentu. Třebíč je navíc v tomto směru unikátní, protože podobné rozsáhlé projekty jsou realizovány pouze v krajských městech. Bez ORP Síťování škol by mnoho žáků podávalo nižší studijní výsledky, s kterými jsou provázány další psychické problémy. Přitom je všeobecně známo, že jak na žáky, tak na samotné školy jsou dnes kladeny nadměrné nároky. V tomto směru je výuka pouze dílčí část celého vzdělávacího procesu a výchova žáka, na které se škola nemalou měrou podílí, má rozvíjet především kladné stránky jeho charakteru. Zkrátka, děti se rodí jako členové naší společnosti a přirozeně se od nich očekává žádoucí chování. Jeho rozvoj má zabezpečit primární rodina. V případech, kde se tak neděje, anebo má dítě nadměrné nároky, nabízí pomocnou ruku tento projekt a musím říct, že dosavadní výsledky jsou velkým přínosem.

Autor: Eva Fruhwirtová