Lukáš Kourek míří na Evropu

Lukáš Kourek už má na svém kontě řadu úspěchů. Je mistrem republiky na 1500 a 5000 metrů, mistrem republiky v přespolním běhu v kategorii do 22 let, druhým z Běchovic, držitelem krajských rekordů, účastníkem evropského šampionátu, mezinárodních závodů, reprezentantem České republiky.
Před pár dny se vrátil z Japonska, kde byl v české výpravě mezinárodního závodu družstev v rámci smíšeného družstva tří mužů a dvou žen. Tradiční závod Chiba Ekiden se koná od roku 1988 a Česká republika se ho letos účastnila po dlouholeté přestávce.

Jak se ti v Japonsku dařilo?
Běžela se štafetově maratonská trať - závod rozbíhají muži, které čeká pět kilometrů, následuje stejně dlouhý úsek žen, posléze přijdou na řadu opět muži, tentokrát s dvojnásobnou vzdáleností, střídá je znovu pětka žen a další desítka mužů, finišmenky čeká na závěr zbylých 7195 metrů. Já jsem běžel první úsek, takže jsem začínal na stadionu v silné mezinárodní konkurenci, závod se rychle rozběhl dost svižným tempem, ale mně se běželo dobře, na silnici se to začalo trochu trhat, vytvořily se skupinky, já běžel s Rusem a Kanaďanem, kteří mi utekli na posledním kilometru, do cíle jsem dobíhal se závodníkem z Chiby, hostitelského města. Naše štafeta se po dobu závodu držela na osmém místě, ve finále jsme skončili jedenáctí, od osmého místa nás dělila necelá půlminuta. Družstva na vítězných pozicích (Japonsko, Keňa) byla fakt dobrá, zbytek pole byl pak dost vyrovnaný.
Já osobně mám moc dobrý pocit, jsem rád, že se mi závod vydařil. I všichni z týmu dali do závodu, co mohli. Běželi jsme za tým.

Jak na tebe zapůsobilo Japonsko?
Přístup Japonců k závodům je zcela jiný, než na jaký jsme zvyklí tady. Dokážou vytvořit skvělou atmosféru, spousta lidí povzbuzovala po celé trase, všechno bylo organizačně zcela přesně zajištěno, všechno klapalo, včetně dlouhých přejezdů autobusů na jednotlivé předávky. Péče o závodníky byla precizní, včetně jídla. Měli jsme velký výběr japonských i evropských jídel, ovšem japonsky připravených - jejich chutě, koření,… Ale měli jsme k dispozici švédské stoly se širokou nabídkou, nebylo nutné před závody se stravou experimentovat.

Stihli jste poznat něco víc než jen sportoviště?
Celkově nám nebylo moc doporučováno vydávat se na vlastní pěst mimo vyhrazené prostory, ani na to nebylo moc času. Byli jsme ale na jednom půldenním výletě, kdy jsme si mohli nakoupit nějaké suvenýry a také alespoň krátce na vlastní oči spatřit buddhistické chrámy, které mě uchvátily. Síla těch míst je nepopsatelná. Škoda, že jsme tam nemohli strávit víc času.

Z výpravy do Japonska sis tedy přivezl spoustu pozitivních zážitků. Lze ji považovat za vrchol tvé letošní sezony? Nebo jím bude až Mistrovství Evropy v Portugalsku, kam se zanedlouho chystáš?
Vrchol? Asi až na Evropě…? Nebo… za vrchol tohle sezony spíš považuju osobní rekord na 1500 metrů (3:43,93 Bottrop, Německo). Evropa bude vrchol, který se může podle trati, podmínek, počasí,…změnit na závod, který už třeba nebudu chtít nikdy vidět. Prosinec bývá v Portugalsku deštivý, dá se tedy očekávat mokro, bláto, podmínky mohou být dost náročné.

Jaké by byly podmínky podle gusta Lukáše Kourka?
Já bych si přál tak týden bez deště, teploty kolem 10°C…

A jaký výsledek můžeme očekávat?
Přál bych si samozřejmě dopadnout co nejlíp, což hodně ovlivní právě podmínky. Konkrétní umístění těžko odhadovat, kolem dvacátého místa by to nebylo špatné, v dobrém terénu by mohlo být i líp… Ale nemám moc představu o trati ani informace z předešlých let. Dokud nebude startovka, neznám ani soupeře… Vím jen, že v naší kategorii (do 23 let) bychom měli běžet trať dlouhou asi osm kilometrů.

Přespolní běhy jsou evidentně trošku specifickou atletickou disciplínou, jak ses na Mistrovství Evropy vlastně nominoval?
Mistrovství republiky v krosu je vlastně nominačním závodem České republiky, vítězové jednotlivých kategorií dostávají automaticky nominaci na ME.

Mistrovstvím Evropy letošní sezonu uzavřeš, jaké bude ohlédnutí zpět?
Celou letošní sezonu hodnotím velice kladně. Už v hale jsem zaběhl 1500 metrů za 3:49, což jsem nečekal a příjemně mě to překvapilo. Vyvrcholilo to pak stříbrem za dvojnásobnou trať na mistrovství republiky.
Potom jsem absolvoval reprezentační soustředění v Melagu, kam jsem jel letos poprvé sám - bez trenéra i kolegů z oddílu, čehož jsem se hodně bál. Zpětně ale vidím, že jsem ho zvládl a řadím ho mezi ty nejlepší, co jsem kdy absolvoval. Jednak vyšlo počasí, pak jsem tam měl s sebou auto, takže jsem mohl ve volném čase vyrazit k jezeru a v klidu relaxovat. Nakonec mi i vyhovovalo, že si můžu tréninky trochu koordinovat sám.
Od zdárného soustředění se pak odvíjela celá sezona. Hned po návratu jsem běžel trojku v německém Plieshausenu, čas 8:09 i v Evropě už něco znamená, následovaly další úspěšné závody, zejména patnáctistovky, už zmiňovaný osobák v Bottropu. Letos jsem absolvoval první sezonu v extralize, kde jsem se na všech kolech umisťoval mezi prvními třemi, takže i extraligová zkušenost je velmi dobrá. Potom mě potkala ještě republika na dráze, 5000 metrů, pokus o splnění limitu na ME, což se nepodařilo, ale bylo z toho třetí místo v osobním rekordu.
Následovalo léto, Mistrovství republiky České republiky do 23 let, kde jsem běžel 5000 metrů i 1500 metrů a obě tratě se mi podařilo vyhrát, což bylo dobré nastartování podzimní části sezony.
Ještě jsem zapomněl na Zlatou tretru, což byl obrovský zážitek, protože jsem dosud nikdy neběžel s těmi nejlepšími, se světovou elitou, před tribunami plnými diváků,… Takže hlavně zážitek. S výkonem už tak spokojený nejsem, v tom tlaku se nepodařilo udržet taktiku běžet s černými…
Dalším velkým úspěchem je druhé místo z Běchovic, pak následovalo další reprezentační soustředění v Tatrách, Ekiden a teď mě čeká Albufeira (12. 12. 2010 ME v krosu). Přípravě na takto úspěšnou sezonu odevzdáváš spoustu sil.

Co je v ní pro tebe nejdůležitější? Bez čeho nemůžeš trénovat?
V přípravě je pro mě nejdůležitější vědomí, že trénuju dobře, kvalitně; že tréninky, které dostávám, mají smysl, že trenéři, zejména pan Hubáček starší, k nim přistupují zodpovědně a že já je stejně tak a s plným nasazením absolvuji.
Krom toho potřebuju cítit podporu, pochopení od mých nejbližších, což nacházím doma ve své rodině. Ze začátku si na tenhle můj životní styl trošku museli zvyknout, ale teď ho pochopili a svým přístupem mi pomáhají.
Taky mi pomáhá, že mám momentálně časovou pohodu, že mě studium v přípravě nijak neomezuje.

Jsou tréninky, které bereš jako „nutné zlo“?
To se říct nedá. Ale posilovnu nemám rád, nebaví mě to. Konkrétně já jí ale v přípravě nemám nijak moc, takže se to dá zvládnout. Vím, že je to potřeba.

Co tě naopak nejvíc těší?
Nejvíc mě těší úspěchy. Já bych to bez úspěchů asi nedělal, asi bych neměl motivaci, kdyby se to očekávání odměny v podobě dobrého výsledku nenaplňovalo. Největší nadšení pak zažívám při úspěchu, který se dostaví, když ho zrovna nečekám, jako třeba při tom letošním osobáku v hale. V tréninkovém období mě motivuje vidina úspěchu v závodech.

Co tě vlastně k atletice přivedlo a kdy jsi začal?
Běhám sedm let. Na základní škole jsme jezdili do Nového Města na Zátopkovy štafety, které pořádal pan Hubáček. Tělocvikářka mi to s ním pak domlouvala a já dlouho říkal, že to jdu jen zkusit. Až když se začaly dostavovat první výsledky a začal jsem se zlepšovat, změnil jsem trochu přístup. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, jak to funguje, že musím někdy odběhat i tréninky, do kterých se mi moc nechce, že je to trochu boj. Už po dvou letech jsem se vlastně dostal na republiku, ačkoli jsem předtím nikdy žádný sport nijak intenzivně nedělal.

Celých sedm let ses pak radoval z úspěchů? Nebyla žádná krize?
Po roce 2007, kdy jsem se účastnil Mistrovství Evropy, přišla trochu nevyvedená sezona 2008. Nebylo to jednoduché období, ale jsem rád, že jsem ho přečkal a vydržel.

Co tě v takových těžších chvílích povzbudí, co ti nedá zabalit to?
Vidina do budoucna. Většinou se soustředím na nějaký čas nebo závody v další sezoně.

A jaká je vidina?
Pokusit se o limit na Mistrovství Evropu v hale, o účast v Evropském poháru (ne v pozici náhradníka jako loni). Posunout se v osobácích, 1500 metrů co nejblíže k času 3:40, pod 3:40 asi až další sezonu, ale jednou bych se tam chtěl dostat. Zúčastňovat se velkých akcí, nebýt dvě tři desetiny za limity jako poslední roky. Doufám v účast na Mistrovství Evropy,… Uvidíme…

To vypadá na spoustu práce. Máš vůbec čas na nějaké jiné aktivity, koníčky?
Možná bych nějaké stíhal, ale když mám do něčeho chuť, jsou zrovna závody,…není moc čas, takže je ani nevyhledávám a když už chvilku volna mám, tak si raději odpočinu.

Čemu by ses věnoval, kdybys nezaplnil svůj život běháním?
Určitě by mě bavily jiné sporty – zajít s kamarády na volejbal apod. Než jsem začal běhat, lepil jsem modely, mám doma třeba Tower Bridge. Ale teď vím, že za tu chvilku volna, co sem tam mám, bych žádný nestihl dodělat, tak se do nich ani nepouštím.

Tower Bridge? Byls někdy v Londýně? Ne…

A nebudou tam teď nějaké závody? Olympiáda?
Olympiáda… Tomu moc nevěřím… To snad ani není sen, dostat se tam… Už se mě na to mockrát lidi ptali… Já nevím… Chci se hlavně pokusit, abych neměl hluchou sezonu, zaměřuju se na patnáctistovku, až dosáhnu svého vrcholu na ní, přestěhuju se jinam. Nejvíc jednou dokážu snad až na těch delších tratích, alespoň podle trenérů… Uvidíme… Budeme držet pěsti…

Autor: Lada Hubáčková Pokorná