Velikonoční hrkání v Příložanech u Jaroměřic nad Rokytnou

Pojmenování obce je odvozeno buď od staroslovanského slova prelog, což znamená úhor, nebo od slova láz, kraj u lesa. První zmínka o obci se klade do roku 1365, součástí Jaroměřic nad Rokytnou jsou Příložany od roku 1976.
Sledujeme-li společenské a kulturní dění v Příložanech, musíme jednoznačně dospět k názoru, že dodržování tradic a zvyklostí se zde stalo dědictvím, které se předává z pokolení na pokolení. Dokladem je pořádání každoročních masopustních merend, posvícenských a mikulášských zábav, pálení čarodějnic a pořádání pomlázkových veselic.

V tomto směru jsou aktivní nejenom příložanští dobrovolní hasiči (Sbor dobrovolných hasičů v Příložanech oslaví v letošním roce 80. výročí svého založení), ale i většina místních obyvatel. A nejde jen o domorodé občany, ale i o ty, kteří se do obce časem přistěhovali, stejně jako nejde jen o starší generaci, ale i o mládež a malé děti.
Stejně jako na mnoha místech republiky, tak i v Příložanech tvoří hlavní část velikonočních oslav zvyk hrkání, někde je to klepání nebo také řehtání, které se koná po dobu tří dnů Svatého týdne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Obyčej je součástí obřadních obchůzek, při nichž se používají nejrůznější dřevěné hrkací nástroje - řehtačky a pojízdné trakářky.
Celý průvod mívá jednoho hlavního hrkače, obvykle to bývá nejstarší chlapec nebo si hrkáči zvolí vedoucího, označovaného jako stárek, pán, velitel či hejtman. Hrkání je výsadou dětí školou povinných, ale šanci mají samozřejmě všichni. Ti nejmenší chodí v doprovodu rodičů.
Hrkat se začalo v Příložanech na Zelený čtvrtek 24. března ve 12.00 v poledne, kdy umlkly zvony jako symbol radostných zvěstování a začal se ozývat smutný zvuk dřevěných hrkaček. Lidově se říká, že zvony na příkaz papeže „uletěly do Říma“.
Průvod hrkačů vyšel od kapličky a prošel uličkami celou vesnicí. Ve čtvrtek následovalo hrkání ještě v šest večer. Na Velký pátek se připojovalo ještě hrkání v 15.00, tedy v době Ježíšovy smrti, jak uvádí bible a pak zase večer v šest. Na Bílou sobotu se hrkalo jen v šest hodin ráno a hrkání pak zakončila obchůzka vesnicí s koledou po vejcích a penězích, které dostávali hrkači za své třídenní snažení. „Tetičko, vajíčko, grécárek, stréčku, polámala se nám hrkačka klapačka, nemůžeme hrkati, musíme čekati za vrátkama ma ma ma…“ (Ma a ma následovalo tak dlouho, dokud se vrátka neotevřela.) Odměnu si pak rozdělili koledníci mezi sebe.
Velikonoční hrkání si vykládáme jako náhradu za zvonění v čase odmlky zvonů, ale mnozí mu v lidové víře přikládají bezpochyby i jistý magický význam, a to obzvláště v rámci obyčejů spojených s jarní rovnodenností a počátkem zemědělského roku. Rachtavé a klepavé zvuky podle našich předků odháněly škodlivé síly. Magickou moc mělo také obřadní obcházení vesnice a vytvoření ochranného kruhu, který měl zajistit ochranu obce i osetých polí před nepřízní a zlými silami.
Letošní velikonoční oslavy mají Příložanští šťastně za sebou a právem jsou s jejich průběhem spokojeni. Účast hrkáčů už není jistě tak velká jako v dobách minulých, hrkání v Příložanech se podle pamětníků dálo od nepaměti a účastnilo se ho až pětadvacet chlapců, někdy byly mezi nimi i dívky, dnes jich bývá tak kolem osmi - deseti, v letošním roce jsme napočítali hrkačů deset, z toho byla dvě děvčata, ale o zájem veřejnosti a popularita akce stále trvá.
Ani počasí nepřidělávalo organizátorům žádné velké starosti. Určitě mohlo být tepleji a slunečněji, ale nikdo, kdo si oblékl alespoň lehkou větrovku, si nemohl naříkat. Velký podíl na organizaci a zdárném průběhu velikonočního veselí a programu měl přípravný výbor, Dana Smětáková, Iva Šimečková a Dana Machovcová.
Příložany stojí rozhodně za návštěvu i v čase mimovelikonočním. V obci se nachází Rolnické muzeum manželů Kopečkových, kde mohou návštěvníci obdivovat staré zemědělské nářadí a dostanou k tomu i řádný výklad.

Autor: Jana Bečková